Cestopis úžasné dlouhé plavby kolem celého světa – devadesátý osmý

98.den: 14.4.2015

Úterý - 15.týden                      

Trasa:  Walvis Bay (Namíbie)

Do konce plavby zbývá: 18 dnů

Ráno jsme museli projít vstupní pasovou kontrolou u namibijských úředníků na lodi, abychom mohli jít na pevninu. Po snídani jsme se autobusem vydali do přístavního města Walvis Bay. Hned při výstupu z autobusu se na nás vrhli černí taxikáři s nabídkami odvozu do města Svakopundu. My jsme si prohlédli městečko s krásnými palmami, nízkými pěknými domky, které většinou měly místo plotů zídky a prošli jsme několik širokých ulic s obchody a firmami. Také jsme se podívali do místního kostela, který se právě opravuje a na několika místech jsme se pokoušeli najít připojení k internetu, ale bezúspěšně. Odpoledne při obědě jsme si všimli, že mlha zůstala jen nad mořem a objevil se za městem celý pruh pískových dun a pouště, které jsme vyfotografovali i když viditelnost a dálka nebyla optimální pro super fotky. Pro fotografování z naší lodi z 11. patra je výhodou její výška.

Namíbie je republika na západním pobřeží jižní Afriky, má pouze 2 miliony obyvatel na rozloze přes 824 tis. km2, což představuje nejmenší hustotu zalidnění v Africe. Namíbie (dříve Německá jihozápadní Afrika) získala nezávislost v roce 1990 jako jedna z posledních afrických zemí, a to od Jihoafrické republiky, která ji pod názvem Jihozápadní Afrika přechodně spravovala. Nejdelší řekou je část řeky Okavango na severu, v tzv. Capriviho výběžku, a také část řeky Zambezi. Při pobřeží se rozkládá poušť Namib, ve vnitrozemí pak poušť Kalahari. Savany a pastviny tvoří asi 45 % rozlohy státu.

Koncem 19. století došlo ke kolonizaci země Němci. Němečtí vojáci a statkáři zabírali domorodým kmenům pastviny i dobytek. V roce 1904 proti útlaku kolonizátorů povstaly kmeny Hererů a Namů. Povstání bylo potlačeno a mělo za následek tři roky trvající genocidu, které padlo za oběť asi 65 z 80 tisíc Hererů a asi polovina z 20 tisíc Namů. Zbývající byli uvězněni v koncentračních táborech, kde museli vykonávat otrocké práce pro Německou říši a velké množství jich zahynulo. Jejich veškerá půda byla císařským dekretem zkonfiskována a rozdělena mezi bílé farmáře.

Od roku 1915, kdy Jihoafrická unie obsadila tuto původně německou kolonii, byla správa území výhradně v rukou vlády v Pretorii, ačkoliv Jihoafrická unie ani pozdější Jihoafrická republika nikdy území de iure nepřipojila. Bílí obyvatelé Jihozápadní Afriky byli zastoupeni v Jihoafrickém parlamentu. Od roku 1926 existovalo zákonodárné shromáždění, v němž byla zastoupena Národní strana a Německý svaz Jihozápadní Afriky, domorodému obyvatelstvu aktivní ani pasivní volební právo uděleno nebylo. Na místní úrovni hráli jistou roli dosti servilní kmenoví náčelníci, se kterými udržovalo velice omezené kontakty jihoafrické Ministerstvo pro bantuské záležitosti. První projevy namibijské lidové iniciativy se objevovaly až v 50. letech. Po několikaletém úsilí OSN, zejména západní styčné skupiny (tvořené Francií, Kanadou, NSR, USA a Velkou Británií) Namíbie vyhlásila nezávislost 21. března 1990.

Namíbie má na africké poměry celkem slušnou síť silnic, vybudovanou německými kolonisty a modernizovanou jihoafrickými dělníky v 80. letech. Významným přístavem je Walvis Bay, přes nějž se do země dováží a vyváží většina zboží. Země je významným producentem diamantů, těží se ale také zinek, uran, stříbro, rudy olova, zinku, mědi a zlata. HDP dosahuje 6500 US dolarů na hlavu, což je na africké podmínky mimořádné.

Hlavním městem a jediným větším sídlem je Windhoek, ostatní sídla mají méně než 20 tis. obyvatel.