Druhá plavba kolem světa – den padesátý pátý

8.týden, do konce zbývá 72 dnů

Úterý 1.3.2016  - 8.týden

Trasa: Rabaul, Papua Nová Guinea

Zajímavosti z Wikipedie : Papua-Nová Guinea je přímořský stát v Oceánii. Sousedí s Indonésií (pozemní hranice) a se Šalamounovými ostrovy (přes mořský průliv u Bouganvillova ostrova).

Britská Nová Guinea v době kdy patřil mezi běžnou součást života Papuánců lov lebek

Historie. Jako první Evropané se do oblasti kolem ostrova Nová Guinea dostali v roce 1512 španělští a portugalští mořeplavci. Východní část ostrova si v roce 1884 rozdělili Velká Británie (jihovýchodní část) a Německé císařství (severovýchodní část). Britská část, zvaná teritorium Papua, se roku 1901 stala součástí Australského svazu. Německá kolonie Německá Nová Guinea byla v roce 1920 svěřena jako mandátní území Společnosti národů pod názvem teritorium Nová Guinea do australské správy. V roce 1949 Austrálie spojila obě teritoria (Papua a Nová Guinea) v jeden celek, zvaný teritorium Papua-Nová Guinea. V roce 1972 zde proběhly první všeobecné volby a v prosinci 1973 jí Austrálie poskytla vnitřní samosprávu. 16. září 1975 byla vyhlášena nezávislost země. V letech 1989 – 1995 probíhal boj mezi vládou a secesionistickým hnutím na ostrově Bougainville.

Geografie. Osmdesát procent rozlohy země leží na ostrově Nová Guinea. Zbylých 20 % zaujímá asi 600 dalších ostrovů (Bismarckovo souostroví, D’Entrecasteauxovy ostrovy, Louisiady, Bougainville).

Území je hornaté, na jihozápadě a zčásti na severu hlavního ostrova se rozkládají nížiny. Jeho střední částí se táhne Centrální pohoří (Bismarckovo pohoří s nejvyšší horou Mount Wilhelm 4509 m n. m.) a na jihovýchodě pohoří Owen Stanley Range (4035 m n. m.). Toto pásmo je tvořeno několika částmi: Pobřežními horami, Sněžnými horami, Müllerovými horami, Bismarckovými horami a pohořím Owen Stanley.

Horské hřbety jsou odděleny hlubokými ostře zaříznutými údolími řek s četnými peřejemi. Největší řeky jsou na severu Sepik a na jihu Fly. Největším jezerem je sladkovodní Lake Murray.

Podnebí. Papua-Nová Guinea leží v oblasti vyznačující se teplým rovníkovým podnebím, část země se ovšem vyznačuje tropickým monzunovým podnebím. Průměrné teploty jsou v lednu 27,5 °C, v červenci 26 °C. Srážky dosahují průměrně okolo 3000 mm, na horách i 6000 mm. V hlavní městě Port Moresby je průměrná teplota vzduchu celoročně okolo 27 °C, roční úhrn srážek je 1040 mm.

Flora a fauna. Zdejší flora je velmi rozmanitá. V tropických deštných lesích roste spousta druhů palem, eukalyptů, stromových kapradin a rostlin z čeledi myrtovitých. Porost pobřežních oblastí tvoří mangrovy a bažiny. Ve vyšších nadmořských výškách roste hodně jehličnanů, např. cedry a araukárie.

Na Nové Guineji žije mnoho zajímavých živočichů. Domov zde má ježura, krokodýli, želvy, hadi, velké množství ptáků (rajky, kasuáři) a deset druhů stromových klokanů.

Rabaul je město v provincii Východní Nová Británie na Nové Británii ve státě Papua-Nová Guinea. Rabaul byl hlavním a nejdůležitějším městem provincie až do roku 1994, kdy byl zničen při erupci blízké sopky Tavurvur. Po této erupci se hlavním městem provincie stalo asi 20 km vzdálené Kokopo.

Rabaul byl během války v Tichomoří v roce 1942 obsazen Japonci a stala se z něj nejvýznamnější japonská základna v oblasti. Spojenci při své pozdější ofenzívě tuto základnu obešli a zdejší stotisícovou posádku izolovali od okolí až do konce války.

Náš poznatek z dnešního dne :

Připlutí dnes do přístavu Rabaul bylo v 8 hodin, ráno drobně pršelo, když  naše loď míjela černou sopku Tavurvur s bílým oblakem páry nad kráterem. Sopka je stále aktivní a při poslední její erupci v roce 2006 bylo město Rabaul již poněkolikáté evakuováno. Tak došlo k tomu, že počet obyvatel se  snížil z 15 tisíc na necelé 4 tisíce, protože se lidé odstěhovali. Naopak v nedalekém a bezpečnějším městě Kokopo se počet obyvatel z tohoto důvodu zvýšil na 20 tisíc. V přístavu, který je umístěn ve starými sopkami  vytvořené zátoce – caldeře, se nachází ostrov Vulcan. Jedná se o sopku, která se v roce 1878 při své erupci vynořila z moře a během dalšího výbuchu v květnu 1937 dosáhla své dnešní velikosti. Rabaul je známý i pod jménem Simpsonhafen, byl od roku 1910 sídlem guvernéra německé Nové Guiney. Z této doby pochází také německá kreolská řeč, kterou dnes v Rabaulu někteří lidé používají.

Město hrálo důležitou roli ve válce v Pacifiku. Během 2. světové války při bojích mezi Japonskem a USA. Japonská armáda získala Rabaul 23. 1. 1942 v bitvě o Rabaul, kde dosud tuto oblast ovládala malá australská jednotka. Japonci vytvořili z města pevnost a gigantickou, částečně podzemní týlovou základnu. Jako úkryt sloužily pemzové doly za městem. Zde nechala japonská armáda místními obyvateli a válečnými zajatci ze Singapuru kopat tunely v celkové délce více jak 500 kilometrů. Tyto sloužily jako skladiště potravin a munice a také jako lazarety, kterých zde bylo patnáct. Jeden z nich byl dlouhý víc než 4 km a měl kapacitu pro 2.500 pacientů. Navíc se vybudovalo 5 startovacích a přistávacích drah, stanice pro hydroplány, základna pro ponorky a vojenský přístav. Rabaul byl v té době obsazen až 200 tisíci vojáky. Japonci měli v plánu z Rabaulu dobít i Australský kontinent. Američané věděli o síle této japonské vojenské základny, proto Rabaul obklíčili a izolovali jej až do konce 2. světové války. Při jeho dobytí byla potopena celá námořní armáda  - 4 ponorky, 154 velkých lodí a 587 menších lodí. Tyto jsou dnes velkou atrakcí pro potápěče.

Jako jedni z prvních jsme opustili loď a s našimi elektrokoly jsme vyrazili. Byli jsme na lodi od různých lidí varováni před kriminalitou, špatnými cestami a nezajímavostí tohoto místa.

Hned z počátku jsme však byli přímo šokováni, jak přátelsky se místní obyvatelé k nám chovali. Po celé 4 hodiny našeho výletu jsme byli středem pozornosti, lidé nás zdravili a volali na nás, řidiči z aut na nás mávali a troubili a všichni se usmívali, zajímali se o naši cestu a hlavně o naše kola, což bylo pro nás velmi příjemné. Lidé byli velmi srdeční, ale nebyli dotěrní. Podávali nám při našich zastávkách ruce a měli radost z komunikace s námi. Dávali jsme jim i dětem, kterých je zde opravdu mnoho, drobné dárečky například nafukovací balonky a naše expediční vizitky. Překvapil nás trochu jejich vzhled. Nemají v sobě typické znaky afrických černochů, mnozí dospělí a hlavně děti jsou opravdu kreolové se světlými kudrnatými vlasy. Všimli jsme si červeného zbarvení zubů, které vzniká žvýkáním nějaké drogy z tří druhů rostlin, starším lidem většinou zuby už chyběly. Většina z nich byla bosá, neměli však žádné domorodé oděvy, ženy měly normální barevné šaty, mladší generace byla oblečena moderněji. Ujeli jsme asi 20 kilometrů ve velmi příznivém počasí, protože žhavé slunce nesvítilo. Silnice byly místy opravdu ve špatném stavu, je zde levostranný silniční provoz, vesměs chybí chodníky. Místy je silnice znečištěna vrstvou bláta, která je sem splavována z hor a blátivých cest mezi domky přívalovými dešti. Příroda je nádherně zelená, obrovské banánovníky, kokosové palmy, fíkusy a spousta kvetoucích keřů. Nepodařilo se nám získat žádnou mapu a tak jsme projeli pobřeží ve směru na Kokopo a po návratu do Rabaulu jsme si prohlédli místní tržiště hlavně s ovocem a zeleninou. U některých domků se z plastových chladicích autoboxů nabízely čerstvé ryby. Typických obchodů je velmi málo, ale lze zde koupit i elektroniku, byl zde obchod s farmářskými potřebami a pekárna. Ve městě jsou sklady ropy a továrna na zpracování kokosového oleje. Po krátkém zastavení u lodi jsme se znovu vydali na kolech do okolí a narazili jsme na prudce stoupající silnici do výše asi 300 m nad mořem. Kolem starých sopečných kráterů ukrytých v bujné zeleni jsme projížděli oblastí, kde byly ve válce vybudovány labyrinty podzemních tunelů. Vypadalo to tak, že hora je jimi doslova provrtána. Do jednoho z nich jsme nahlédli. Vyjeli jsme k vysílačům na vrcholu kopce, odkud byla nádherná vyhlídka na moře, přístav s naší lodí, celé město i okolní, ještě výše se vypínající kopce. Tento náš výlet byl pro nás hezkým překvapením a proto jsme Rabaulu věnovali tolik pozornosti v cestopise.