Den devatenáctý pondělí 14. září 2009
19. den - 14. září 2009 pondělí - do konce zbývá 13 dnů
Tento klášterní komplex hotelu či ubytovny je veliký a nově postavený, ale má některé zvláštnosti, jednak nejde zde internet, ale pokoje jsou pěkně vybavené s širokými lůžky a krásným nábytkem, televizí a jsou zde umístěny 4 nerezové lavory a donášejí 2 termosky s teplou vodou. Na chodbě jsou společné WC a to tureckého typu a teče zde studená voda. Dvorek ubytovny slouží jako umývárna i prádelna – prostě musíme se těmto zvláštnostem podřídit.
Vesnice kolem kláštera je také nově upravená, udělány mramorové chodníky a krásně dlážděná vozovka, přesto jsou zde zvláštnosti, že zde chodí domácí zvířata volně po ulici, že na ní cvičí čínští vojáci apod.
Z této malebné vesnice se starobylým klášterem ráno odjíždíme na sto kilometrů dlouhou kamenitou a písečnou cestou, zpět ke Lhaskému letišti – tuto cestu jsme absolvovali již včera opačným směrem a to v povodí Bahmaputry opět našimi třemi terénními vozy značky Toyota. Naše auto píchlo na kamenité cestě pravé zadní kolo, kde právě sedím, opravami vyžádala zdržení, pracovali oba řidiči Toyot, ale do práce jsme se zapojili s Mirkem, který má páru jako hrom. Oprava spočívala ve výměně celého kola a protože auto bylo nacpané zavazadly a taky těžké nezvládl nadzvednutí jeden hever a při poruše ho po výměně kola řidič vztekle odhodil do písku vedle cesty.
Po příjezdu k Lhatskému letišti jsme tentokrát jeli již po solidní silnici proti proudu řeky Brahmaputra a obrovskými serpentinami jsme z výšky 3800 mnm dosáhli kotu 5000 mnm - vyhlídka Kambala nacházeli jsme se na nádherném místě nad štířím modrým jezerem - které je pro tibeťany posvátné jezero je opravdu překrásné, členité - veliké obvodem jistě více jak třistakilometrové. Na vyhlídce jsme viděli i nejvýš položenou meteorologickou stanici na světě, která může být ve výšce odhadem 6000 m. Všichni fotili a filmovali, protože pohledy jsou úžasné.
Vrátím se k veletoku Brahmaputra, podél kterého jsme jeli několik stovek kilometrů- Tato řeka pramení pod tibetskou posvátnou horou Kajlaš výška asi 5000 m nm, kde buddhisté pořádají poutě a to hlavně obcházením této hory. Řeka od pramene, k místům kde jsme ji poznali tekla více jak 1000 km - ano tak je zvláštní a veliký Himaláj a důležité nejsou jen osmitisícovky,ale i nižší hory.
Po prohlídce jsme jeli až k hladině štířího jezera, jehož hladina se nachází ve výšce asi 4400 m nm a vlastně jsme jej z části objeli a znovu jsme se dostali do hor a jeli nádherným průsmykem viděli mnoho zvláštností viděli několik hor s ledovci, u jednoho z nich ve výšce 5000 m nm jsme byli u ledovce Karola, vrchol hory je ve výšce 7100 m. Za překrásného počasí jsme viděli jak z ledovce stékají potoky vody-ledovec byl odhadem vysoký kilometr a půl a dlouhý asi 3 km.
Pozdní oběd jsme měli v Nagarce, takovém malém městečku a díl jsme pokračovali dostali se opět do překrásného místa, kde byla zbudována vodní přehrada s elektrárnou, zvláštnost byla v tom, že přehradní hráz nebyla téměř vůbec vidět a jezerem vznikla úžasná scenérie okolních břidlicových hor a zelené vody.
Až večer jsme se dostali do městečka Piance do pěkného hotelu s dvoulužkovými pokoji skoupenou evropským záchodem a vanou, ale opět zde nejde internet, takže už druhý den nemůžu nic poslat. Velká většina účastníků expedice šla na večeři, nakonec jsme zvolili čínskou restauraci a dali jsme si zeleninu a vařený lilek, opět dobré jídlo za 15 juanů. Po centrálním náměstíčku jsme se vraceli do hotelu a na pivo se zastavili v takové tibetské krčmě- Mirek s Honzou si vzali pivo a donesli nám asi 1 litr zkvašeného ječmene- toto chutnalo skoro jako u nás burčák, i když to nebylo příliš dobré, naše pětice toho vypila snad 1 litr a k tomu lžičkou se přidával rozemletý ječmen, který byl mnohem sladší, nicméně tento nápoj o mnoho nezlepšil. Chtěl jsem si vyzkoušet, jak chutná čaj s jačím máslem - toto všichni pijí, mají to v termoskách, chtěl jsem ochutnat jen slzičku, šenkýřka donesla snad čtvrt litru tohoto ne moc dobrého pití, sice všichni ochutnali, ale dopíjet jsem to musel sám a to zavřenými oči,aby člověk tu nepříjemnou tekutinu měl už za sebou. A to vůbec nebyl konec tohoto příběhu - totich, chtěli jsme nepodívat do salonku, kde mladí tibeťané oslavovali a nakonec jsme u nich zůstali přes hodinu - oni zpívali tibetské písně, ale i my zanotovali jednu českou píseň, byli jsme tam jako rarita, obdivovali Honzovi a moje vousy, koukali, že máme předloktí ochlupené – no prostě jsme si i my připadali velice exoticky a po rozloučení se všemi v hospodě jsme odešli do hotelu.
Náhledy fotografií ze složky Městečko Piance a Nagarca -Tibet