Jdi na obsah Jdi na menu

Druhá plavba kolem světa – den sto sedmnáctý

2. 5. 2016

Druhá plavba kolem světa – den sto sedmnáctý

 

17.týden, do konce zbývá 10 dnů

Pondělí 2.5.2016 - 17.týden

Trasa: Pireus (Athény), Řecko

 

Zajímavosti z Wikipedie:

Řecko, oficiálně Helénská republika (řecky Ελλάδα [eˈlaða] nebo Ελλάς [eˈlas]), je stát ležící v jižní Evropě – na jihu Balkánského poloostrova. Rozkládá se jak na evropské pevnině, tak na četných ostrovech v Egejském, Krétském, Thráckém, Středozemním a Jónském moři. Jeho sousedy na pevnině jsou Albánie, Makedonie, Bulharsko a Turecko. Hlavním městem jsou Athény. Úředním jazykem je řečtina.

Názvy řeckého národa a jeho země ve většině jazyků včetně češtiny vycházejí z některého z následujících tří zdrojů. První a nejčastější varianta, k níž patří české Řecko a např. také anglické Greece, francouzské Grèce i německé Griechenland, pochází z latinského výrazu Graeci, který byl podle Aristotela starověkým názvem Řeků. Druhá varianta, která se vyskytuje např. v tádžičtině a uzbečtině, vychází z názvu území Iónie (řecky Iónía). Třetí podobou, kterou používají i sami Řekové, je Héllas podle mýtické Heleny. Gruzínsky se Řekům říká Berdzeni podle gruzínského slova „brdzeni“, což znamená „moudrý“.

Řecké dějiny jsou důležitou součástí evropských a světových dějin. Začínají ještě před příchodem starověkých Řeků na území, které se postupně stalo sídelním územím Řeků a které zabíralo také značnou část dnešního Turecka. V období před řeckým osídlením zde žili Pelasgové (kontinentální Řecko) a Minóané (Kréta a některé ostrovy). Někdy ve 4.–3. tisíciletí před Kristem do Řecka pronikly první řecké kmeny – Achajci, kteří vytvořili mykénskou kulturu. Později se v Řecku usadily další řecké kmeny, Dórové, Ionové, Aiolové, Epiróti a Makedonci, které se promíchaly s původním obyvatelstvem, a tak se vytvořil starověký řecký národ. V klasickém starořeckém (antickém) období vytvořili Řekové velkou kulturu. Poté následovaly postupně římská vláda nad tehdejším řeckým územím, byzantské období, osmanská nadvláda, období bojů za nezávislost a vznik moderního Řecka.

Pobřeží Řecka u Egejského moře bylo místem vzestupu první civilizace v Evropě (jmenovitě Minóané a Mykéňané), poté následovala Temná doba až do roku 800 př. n. l., kdy začala nová éra řeckých městských států (např. Sparta nebo Athény), které získávaly kolonie po celém Středozemí. Po éře impéria Alexandra Velikého přišlo období, kdy se řecká kultura stala základem helénské civilizace.

Nadvláda Římanů a středověk. Vojensky Řecko sláblo natolik, že se muselo po čase podřídit Římu – stalo se tak v roce 168 př. n. l., přesto v mnoha směrech si spíše řecká kultura podmanila život Římanů. Řecko se stalo provincií Římského impéria, ale řecká kultura stále dominovala východnímu Středomoří. Když se říše rozdělila na Východořímskou, známá později jako Byzanc, a Západořímskou, východní část říše se soustředila okolo Konstantinopole a zůstala v jádru řecká, zahrnujíc samotné Řecko a také řeckou Malou Asii. Od 4. do 15. století Byzantská říše přežila jedenáct století útoků ze severu, západu a východu, až byla Konstantinopol 29. května 1453 dobyta a ocitla se pod nadvládou Osmanské říše. Přitom padl poslední císař z dynastie Palaiologů, Konstantin XI. Zbytek Řecka byl postupně podmaňován Osmany během 15.16. století.

Nadvláda Osmanů – Turků. Zatímco Osmané dokončovali dobytí pevninské části Řecka, odehrávaly se dvě migrace Řeků. První stěhování zahrnovalo odchod řecké inteligence do Západní Evropy ze strachu před Turky, a přispělo k nástupu renesanční epochy. Při druhém stěhování Řekové opouštěli pláně Peloponéského poloostrova a usazovali se v horách. Osmané nebyli schopní vytvořit stálou vojenskou a administrativní přítomnost v těchto horských oblastech. Výsledkem bylo, že některé řecké horské klany na poloostrově, stejně jako na některých ostrovech, si do značné míry udržely statut nezávislosti. Koncem 16. století až do 17. století se Řekové začali stěhovat zpět na planiny a do měst, která se tak postupně začala rozšiřovat.

Systém milletu (turecký termín označující právní ochranu náboženské menšiny) přispěl k etnické soudržnosti mezi ortodoxními Řeky tím, že izoloval různé lidi uvnitř Osmanské říše s jiným vyznáním. Ortodoxní církev, náboženská instituce se silným národním charakterem, pomohla Řekům ze všech území poloostrova (tj. hor, planin a ostrovů) zachovat si jejich etnické, kulturní a jazykové dědictví po léta osmanské nadvlády (a to přestože tehdy se této církvi ještě neříkalo řecká; ta byla založena až po osvobození). Řekové, kteří zůstali na planinách během osmanské okupace, byli buď křesťané vypořádávající se s břemenem cizí nadvlády nebo do značné míry krypto-křesťané (řečtí muslimové, kteří byli tajnými vyznavači ortodoxní víry), aby se vyhnuli vysokému zdanění. Řekové, kteří konvertovali k islámu a nebyli krypto-křesťany, se stali v očích ortodoxních Řeků Turky. Nebyli zde žádní řečtí muslimové ani křesťanští Turci. Výsledkem bylo, že vyznání hrálo neodlučitelnou roli ve utváření moderních řeckých a dalších post-osmanských národních identit.

Vznik současného řeckého státu. Řecké království získalo nezávislost na Osmanské říši v roce 1829. Během druhé poloviny 19. století a první poloviny 20. století Řecko postupně připojovalo sousední ostrovy s řecky mluvícím obyvatelstvem. V první světové válce Řecko hodně získalo, hlavně sever – dnešní Makedonské provincie. Zato ale ztratilo jakýkoliv kulturní vliv v Anatolii, anatolští Řekové byli přesídleni na západ, stejně jako Turci žijící v Řecku byli vystěhováni do později vzniklé Turecké republiky. V letech 1941–44 bylo Řecko obsazeno Německem, k osvobození došlo za pomoci spojeneckých armád, hlavně Velké Británie. Po porážce komunisty organizovaného povstání v roce 1949 se Řecko orientovalo na západní demokracie a v roce 1952 se stalo členem NATO (ovšem společně s dosud nepřátelským Tureckem), o dva roky později jedním ze zakládajících členů Evropské organizace pro jaderný výzkum. V letech 19671974 bylo Řecko vojenskou diktaturou (viz Řečtí plukovníci), ve které bylo mnoho politických svobod omezeno, a řecký král byl donucen opustit zemi. Demokratické volby v roce 1974 spolu s referendem ukončily období vojenské diktatury a zrušily monarchii. Řecko se na základě výsledků referenda stalo parlamentní demokracií. V roce 1981 se Řecko stalo členem evropských společenství.

Problematická historie se projevila i v národním sloganu – Svoboda, nebo smrt.

Řecká kultura položila základy moderní evropské kultury. Mnohé poznatky byly známy již starým Řekům, kteří založili např. filozofii, divadlo, astronomii, rétoriku, moderní medicínu či demokracii. Velký je i vliv řeckého jazyka v evropských jazycích. Slova jako ekonomika, politika, matematika, televize, strategie či aristokracie jsou řeckého původu.

Řecká kultura prožila svůj další velký rozmach během byzantské doby, hlavně ve 12.–15. století, pak dalšímu velkému rozvoji bránila osmanská nadvláda. Do 17. století patřila mezi nejkulturnější evropská centra i Kréta, kde vládli Benátčané. Vyspělá kultura přetrvala i na Jónských ostrovech, kde Turci nikdy nevládli, ale i v Anatolii, která sice patřila Turkům, ale díky vyspělým velkoměstům si Maloasijští Řekové dokázali udržet moderní kulturu. Obrození nastává koncem 19. století, po osvobození Řecka.

Kultura současného Řecka vychází především z byzantských a ze starověkých tradic. Nejdůležitějším aspektem společnosti je řecká ortodoxní byzantská křesťanská církev, kterou vyznává většina Řeků. Celkově má řecká kultura blíže k orientálním zemím než k Evropě. Ale i tak tvoří jakousi vstupní bránu mezi západem a orientem. Orientální prvky jsou v řecké kultuře patrné už od mykénské kultury. Řekové jsou národ, který se rád baví při dobré hudbě, tanci, jídle a víně.

Hudba a tance.

Hudba je pro Řeky jedna z nejdůležitějších částí jejich života. Nejpopulárnějším žánrem je lidová hudba a hudba z ní vycházející. V žádné jiné zemi v Evropě není lidová hudba a tradiční tance tak populární jako v Řecku, kde dokonce i dnes vznikají nové lidové písně. Řecká hudba má kořeny v starořecké hudbě a již od mykénské doby patří pod orientální styly hudby.

Tradiční lidová hudba je odlišná v různých tradičních krajích Řecka. Rozděluje se lidová hudba pevninského Řecka, lidová hudba z Kréty, Jónských ostrovů, Egejských ostrovů a z krajů, které byly obývané Řeky do řecko-turecké výměny obyvatel v r. 1923, tedy lidová hudba Pontských, maloasijských a Kapadóckých Řeků. Pevninská hudba z Makedonie a trakt se podobá ostatní balkánské hudbě, hudba z Epiru, Thesálie, Rumélie a Peloponésu (dimotiki Musik) je však specifická a zároveň nejpopulárnější celořecká lidová hudba. Tradiční nástroje jsou hlavně dechové – klarinet, zurna a flojera, v pozadí zní brnkací udi či laut. Nejznámější písně z této oblasti pocházejí od novořeckých kmenů, Sarakacanů a Karagunidů a také z peloponéského kraje Arkádie. V mnoha písních se slaví i hrdinský boj Řeků proti Turkům. Tradiční mužskou ozdobou je oblíbená suknice fustanella. Hudba z řeckých ostrovů (nisiotika) je odlišná, dominují zde housle a hudba je více melodická. Podobnou hudbu mají i Maloasijští Řekové (mikrasiatika). V jejich tradiční hudbě převládají převážně brnkací nástroje (kanonaki, udi) a housle. Hudba z Pontu (pondiaka) je odlišná, hraná na smyčcový nástroj kemence, písně jsou rychlé v silném orientálním tónu. Zvláštní postavení má i hudba z Kréty (kritika), kde je tradičním nástrojem smyčcová lyra, podobná jako kemence. Písně jsou často rychlé a melodické. Tradiční je zde i mandináda, vtipná rýmovaná pořekadlová píseň. Mandinády jsou v Řecku velmi populární.

Tradiční řecké tance (choroi) se tančí obvykle v kruhu (kyklos) a většina z nich má starověký původ, jako např. tanec syrtos, který se tančí ve všech oblastech a první zmínka o něm je z 1. stol. po Kr. Podobným tancem je i kalamatianos a klistos, které se tančí v pevninském Řecku. Tradičním tancem pevninského Řecka je akrobatický tanec tsamiko, nazývaný také kleftikos Choros, tedy zbojnický tanec'.' Na ostrovech se tančí tance susta či pidichtos, na Krétě je nejznámější divoký tanec pendozalis či siganos. Některé mužské tance bývají doprovázeny výstřely. Typické maloasijské tance jsou zeimbekiko,karsilamas a ženský břišní tanec tsifteteli'. Pontské tance jsou také velmi divoké, známé jsou tik, dipat či trigona. Kapadóčtí Řekové tančí tance seite, es vassilis či leilalum.

Po výměně obyvatel mezi Řeckem a Tureckem v roce 1923 přinesli Maloasijští Řekové do Řecka svou tradiční hudbu, zpočátku zpívali ironicky, o problémech, drogách, tento styl je známý jako Rembetiko. Hrálo se v tradičních anatolských tónech, převažovaly zde brnkací nástroje. Po druhé světové válce se tento styl zpopularizoval, tedy i nástroje jako buzuki, které se stalo nejpopulárnějším nástrojem Řeků.

Zlatý věk řecké hudby nastal v 50.–70. letech, kdy vznikl styl laika, hraný na buzuki. Jsou to tzv. písně syrtaki, které skládali známí skladatelé jako Mikis Theodorakis (složil i píseň Zorbas), Vassilis Tsitsanis, Manos Chatzidakis, Stavros Xarchakos, Nikos Gatsos či Manos Loizos. Nejznámější zpěváci byli Jorgos Dalaras, Grigoris Bithikotsis či Stelios Kazantzidis. Z tohoto stylu se vyvinula v 80. letech tzv. synchroni laika, která je nejpopulárnějším stylem dodnes, nesmí zde chybět buzuki. Dnes je populárním stylem i tradiční břišní tanec tsifteteli, také v doprovodu buzuki. Věnují se mu zpěváci jako Tasos Bugas, Jorgos Dalaras či Notis Sfakianakis.

Zvyky a tradice

Řekové jsou velmi konzervativní lidé, kteří ctí své starobylé tradice, někdy vycházející ještě z pohanských dob. Největšími řeckými slavnostmi jsou tradiční vesnické veselice panijiria, které se pořádají na počest různých svatých (ve starověku na počest bohů) či na oslavu dobré úrody (svátek chleba, hroznů, melounů). Při těchto zábavách se tančí na hlavním náměstí, kde se hoduje několik dní. Tradiční oslavy křesťanských svátků jako Velikonoce a Vánoce si uchovaly množství zvyků z předkřesťanské doby. Lidová mytologie vychází ze starořecké mytologie, je plná pohanských bohů a pověr. Známý je příběh o dřevorubci, kde vystupuje říční bůh, který trestá lidskou chamtivost. Příběh o Jannise a Mandritse, o nerozlučné lásce, obsahuje prvky z řeckých mýtů o Filemonovi a Baucis či o králi Midasovi.

Velkým svátkem je i svatba (gamos), kde se slaví několik dní. Na venkově není výjimečné vidět na svatbě až 1000 hostů. Na prvním místě je u Řeků rodina, která drží spolu a je nerozlučitelná, proto děti žijí se svými rodiči i v dospělosti, často i se svou rodinou. Pro Řeky je tradiční pohostinnost (filoxenia).

Literatura

Řecká literatura začíná v 9. stol. př. n. l. Homérem. Řekové vymysleli moderní epos, drama, tedy komedii a tragédii a historiografie. Nejvýznamnější starověcí spisovatelé byli např. Sofoklés, Euripides, Aischylos, Aristofanés, Thúkydidés, Herodotos či Plútarchos. Z filozofů je nejznámější Platón a Aristotelés.

Velké literární díla vznikala i v byzantské době, známí historiografové byli např. Theofilaktos Simokattis, Prokopios, Michail Psellos a Laonikos Chalkokondylis. Nejvýznamnějším byzantským románem od neznámého autora, psaným v moderní řečtině, je Digenis Akritas, byzantský voják zažívající lásku a dobrodružství, když zabije draka.

Za zakladatele moderní řecké literatury je považován Visentzos Kornaros, který v 16. stol. napsal jedno z nejvýznamnějších renesančních děl, Erotokritos, milostný román zasazený do starověkých Athén. Spisovatel Konstantinos Paparrigopoulos napsal v 19. stol. jako první dějiny Řeků od starověku po současnost. Koncem 19. a v 20. stol. působili velikáni řecké poezie, jako Dionysios Solomos (autor řecké hymny), Konstantinos Kavafis, Jannis Ritsos, Kostis Palamas a nositelé Nobelovy ceny Jorgos Seferis a Odysseas Elytis. Z prozaiků byli známí Adamantios Korais a Rigas Fereos, později slavný Nikos Kazantzakis, stvořitel Řeka Zorby. Známí jsou i moderní řečtí filozofové, snad nejslavnějším filozofem 20. století byl Řek Panajotis Kondylis.

Kuchyně

Řecká kuchyně patří pod typickou středomořskou kuchyni. Obecně je velmi zdravá, Řekové konzumují velké množství olivového oleje, který je základem skoro každého jídla. Většina jídel pochází ze starověkého období, přestože mnohé mají dnes turecká jména, jako např. tradiční medový zákusek baklava, o kterém se zmiňoval již spisovatel Athénaios v 2. stol. K tradičním řeckým jídlům patří pečené maso (zejména jehněčí a kozí), ryby a mořští živočichové, saláty (nejznámější je tradiční choriatiki-vesnický), sýry (nejznámější je feta), mussaka (zapékaný lilek s rajčatovou omáčkou), suvlaki a gyros, pastitsio, dolmades (vinné listy plněné ragú), různé druhy omáček na těstoviny a omáčka tzatziki. Řecké zákusky jsou medové a velmi sladké, existuje množství druhů, ale nejznámější je zmiňovaná baklava.

Řecká kuchyně byla ovlivněna italskou kuchyní, z níž pocházejí jídla jako pastitsio, těstoviny či stifádo. Kvalitní je i řecké víno a alkoholické nápoje ouzo, retsina a metaxa. Oblíbeným nápojem je i tradiční frapé, které vzniklo v Řecku.

Vzdělání

Řecko má poměrně vyspělý systém školské správy, která zaručuje kvalitní vzdělání. Struktura školského systému je zčásti podobná tomu v Česku. Začíná se v tzv. lidové škole (Dimotiko scholio), pak se pokračuje střední školou (Jymnasio) a středoškolské vzdělání se dokončuje na lyceu (Lykie), nebo na Odborné-technické škole (Technika ke epangelmatika ekpedeftiria). Po absolvování střední školy se může pokračovat výukou na univerzitě (Panepistimio). Řecko má mnoho univerzit, které patří mezi nejkvalitnější v Evropě. Známá je Athénská akademie (Akadimia Athinon), Národní a Kapodistriasova univerzita v Aténách (Ethnikon ke Kapodistriakon Panepistimion Athinon) a nejvýznamnější univerzitou Řecka a celého Balkánu je Aristotelova univerzita v Soluni (Aristotelio Panepistimio Thessalonikis).

Politika

Řecko je parlamentní republika, v jejímž čele stojí prezident, který je volen parlamentem na pětileté období. Zákonodárnou moc má parlament. Demokracie vznikla právě v Aténách, založil ji Kleisthenés, v novověkém Řecku musela být po osvobození zpod turecké nadvlády ale nově nastolena. Přesto však patří Řecko mezi jedny z prvních evropských novodobých demokratických států. Demokracie zde vznikla podle francouzského vzoru v roce 1830, po porážce Turků. Definitivně prosadit ji se podařilo až počátkem 20. stol., jelikož do té doby zde docházelo ke státním převratům i politickým vraždám. První hlavou státu byl vzdělaný politik původem z ostrova Korfu, Joannis Kapodistrias, který byl zavražděn opozicí. Moderní demokracie byla definitivně ustavena v roce 1974, kdy padla vojenská diktatura Jeorjiosa Papadopulos. Byla založena pravicová strana Nea Dimokratia (Nová demokracie), kterou založil Konstantínos Karamanlís (starší) a která se jako první chopila moci. Proti ní vytvořil politik Andreas Papandreu socialistickou stranu PASOK (Panellinio sosialistiko kinima-Panhelénské socialistické hnutí). Tyto dvě strany patří dodnes k nejsilnějším politickým stranám, přestože zaznamenaly větší pokles poté co byly odhaleny podvody se statistikami strany PASOK před vstupem do měnové unie v roce 2001. Současným prezidentem je Karolos Papulias (leden 2015).

Parlament (vůli) se skládá z 300 poslanců (Vuleftes) a jedné komory. Poslanci jsou voleni lidem každé čtyři roky, případně předčasnými volbami dříve. Nejvyšším soudem v zemi je tzv. Areopagus (řecky Arios Pagos, tedy Areův vrch).

Ekonomika

Řecká ekonomika patří mezi nejslabší ekonomiky EU, což je zapříčiněno několika faktory. Z dějinného vývoje, který znamenal dlouhodobou závislost na Osmanské říši, zůstaly Řecku nevyřešené vztahy se sousedy, hlavně hraniční otázka s Tureckem. Kvůli tomu je fakticky pozastavena možná těžba ropy v Egejském moři, a tím zemi unikají potenciálně značné příjmy státního rozpočtu. Další nevýhodou je skutečnost, že Řecko má pouze malou plochu úrodné půdy, zatímco většinu území (i na ostrovech) zabírají pohoří, případně kamenitá neúrodná půda. Starověcí Řekové tuto bezútěšnou situaci řešili kolonizací ostatního Středomoří, moderní Řecko musí velkou část potřebných potravin a surovin zemědělského původu dovážet ze zahraničí.

Významnou část řecké ekonomiky tvoří turistický průmysl, který vytváří přibližně 15 % HDP. Důležitým odvětvím je námořní průmysl, který rovněž zaměstnává mnoho obyvatel a představuje 4,5% HDP. Řecko má největší vojenskou flotilu v Evropě a mnoho lidí pracuje i v armádě. Řecké obchodní a jiné loďstvo představuje největší světové loďstvo a tvoří až 18% světové flotily. Pro řeckou ekonomiku je důležitý i potravinářský, chemický a textilní průmysl. Chov zvířat, který sestává hlavně z chovu ovcí a koz, prožívá v posledních letech hluboký úpadek. Hovězí dobytek, včetně krav na mléko, je chován jen v malé míře.

Řecká ekonomika začala rapidně postupovat hlavně po roce 1974, kdy se vlády ujal pravicový politik Konstantinos Karamanlis (starší), za jehož období byl zmodernizován především průmysl, přesto zůstal v mezinárodním srovnání málo výkonný. Sociální politika Andrease Papandreu pomohla vyřešit těžké sociální problémy mnoha občanů Řecka a vytvořila vyspělý školský a zdravotnický systém. Také se ekonomika během této vlády soustředila převážně na zemědělskou a ne na průmyslovou výrobu, protože průmysl vyžadoval velké investice, které si stát nemohl dovolit.

Problémy s řeckou ekonomikou se prohloubily začátkem tohoto století, za další vlády PASOK, kdy byl premiérem Kostas Simitis. Nejvíce však ekonomika utrpěla během pravicové vlády Nea ND, Kostase Karamanlise mladšího, která trvala do roku 2009. Vládní kabinet po odstoupení čelil skandálům s korupcí a zatajování státního deficitu, který se vyšplhal až na 14 %. Vláda místo toho, aby šetřila, si obstarávala další zahraniční půjčky na udržení standardu země. Nová vláda Jeorjosa Papandreu (2009) musela přijmout tvrdá opatření, např. snížení platů a zvýšení důchodového věku ze 60. na 65. rok. Zvýšila i daň z 19 na 21 %. Za tyto kroky dostala řecká vláda půjčku od EU a měnového fondu celkově ve výši 114 miliard euro. Radikálními opatřeními vlády a finanční půjčkou se Řecko vyhnulo bankrotu a do konce roku 2010 se podařilo snížit schodek na 8 %. Radikální postupy vlády se však neobešly bez demonstrací, kdy protestovalo přibližně 200 000 lidí, převážně v Athénách.

Snížit deficit pod 8 % se však v roce 2011 nedařilo tak, jak vláda plánovala, proto musela v červenci přijmout další radikální úsporná opatření a změnit vládní kabinet, premiér Jorgos Papandreu však svou pozici obhájil. V říjnu 2011 byla na setkání evropské měnové unie sjednána nová dohoda, odpis 50 % řeckého dluhu vůči bankovním subjektům a nová půjčka ve výši 120 miliard euro. Po neshodě mezi některými vládními poslanci a premiérem Papandreuem byla nakonec sestavena nová prozatímní vláda v čele s nezávislým ekonomem Lukasem Papadimosem. Ten pokračoval v úsporných opatřeních, parlament přijal novou půjčku a poloviční odpis řeckého dluhu.

Po následných volbách odhlasovala koalice premiéra Antonise Samarase další, v pořadí třetí velké memorandum, tzv. Memorandum III., domluvené s představiteli tzv. trojky (Evropská komise, Evropská centrální banka a Mezinárodní měnový fond), které zahrnovalo velká úsporná opatření ve výši 11 miliard eur. Podle ministra financí Jannise Sturnarase to měla být poslední velká úsporná opatření.

V roce 2014 zaznamenal řecký státní rozpočet první plusové hospodaření od roku 2008 (tzv. primární přebytek) a v dubnu se Řecko mohlo zčásti dočasně vrátit na mezinárodní finanční trhy. Premiér Samaras tehdy prohlásil, že situace se stabilizovala a Řecko nebude potřebovat další záchranné úvěry. K roku 2015, po několika letech poklesu, činil HDP (PPP) na hlavu 27 tisíc USD, což bylo nominálně více než v mnoha nových členských státech EU (jmenovitě Česko, Estonsko, Litva, Kypr, Malta, Slovensko a také Slovinsko).

Samarasova předpověď se ovšem nepotvrdila. V roce 2015 prožívají Řecko a spolu s ním Evropská měnová unie (EMU) mimořádně dramatickou krizi. Nezaměstnanost práceschopného obyvatelstva vystoupila na 27 %.

Dluhová krize.

Dluhová krize v Řecku má svůj původ v počínání řeckých vlád, počínaje vládami Kostase Simitise (1996–2004) a také Kostase Karamanlise (2004–2009), mj. za pomoci nesprávných statistik. Účelem bylo usnadnění vstupu země do Evropské měnové unie (tzv. Eurozóny). Tyto vlády připustily nadměrné výdaje jak státního, tak soukromého sektoru, které nebyly kryté skutečnou hospodářskou výkonností země. Výsledkem bylo mimořádně vysoké zadlužení u zahraničních věřitelů, usnadněné oboustrannou vírou v evropskou měnovou solidaritu, a dlouhodobě neúnosný schodek státního rozpočtu. K prohloubení domácí krize značně přispěla celosvětová krize hospodářská a především finanční od roku 2007.

Řecko není podle úsudku ekonomů schopné postupně splácet své zahraniční dluhy, které dosáhly astronomické výše 324 miliard eur, natož je někdy zcela splatit. V referendu vyhlášeném novou vládou premiéra Alexise Tsiprase (hnutí Syriza) na 5. července 2015 rozhodl řecký národ o tom, zda přijme nebo nepřijme podmínky EMU k řešení vzniklé situace. Řecku hrozí tzv. grexit, tj. dobrovolné nebo nedobrovolné opuštění eurozóny a znovuzavedení bývalé měny (drachma), spojené s velkými problémy pro hospodářství země a její obyvatelstvo. V referendu se 61 % voličů vyslovilo proti podmínkám věřitelů země a 39 % pro tyto podmínky. Následujícího dne, 6. července 2015, odstoupil ze své funkce ministr financí Janis Varufakis. Novým ministrem financí se stal Euklidis Tsakalotos, který již vedl jednání s tzv. „trojkou“

Od 12. července 2015 vedli představitelé Evropské měnové unie (EMU), především Angela Merkelová, François Hollande, Jean-Claude JunckerDonald Tusk, v Bruselu jednání s ministerským předsedou Alexisem Tsiprasem o řešení řecké dluhové krize. Tsipras o tato jednání požádal bez ohledu na výsledek referenda z 5. července, protože se krize během několika dní vážným způsobem prohloubila. Dne 13. července 2015 bylo v Bruselu podepsáno předběžné ujednání mezi představiteli EMU a ministerským předsedou Tsiprasem o poskytnutí nových úvěrů ve výši zhruba 86 miliard eur (po odpočtu předpokládaného vlastního řeckého příspěvku jen 72 miliard eur) v rámci třetího záchranného programu s cílem dosáhnout v následujících třech letech restrukturalizaci státního dluhu země. V tom je započtena také částka 25 miliard eur na nezbytnou výpomoc pro opětné zprovoznění řeckého finančního systému, především bank. Potřebné úvěry by mohlo Řecko obdržet z prostředků Evropského stabilizačního mechanismu (EMS). Aby však byl tento program vůbec uskutečněn, musí být mj. schválen parlamenty některých členských zemí EMU. K tomu je nutné, aby řecký parlament do středy 15. července přijmul 12 bodů opatření. Nejdůležitější z nich jsou zvýšení sazeb daně z přidané hodnoty, zvýšení věku pro odchod do starobního důchodu na 67 let a vytvoření fondu státního majetku s předpokládanou hodnotou zhruba 50 miliard eur, který má být zprivatizován. Výnos z privatizace státního majetku má být zčásti použit na splacení stávajícího státního dluhu, avšak 25 %, tedy v předpokladu 12,5 miliardy eur, by mohlo být použito na investice v Řecku samotném (tohoto ústupku dosáhl Tsipras v bilaterálním jednání s německou kancléřkou Merkelovou).

Jazyk

Úředním jazykem v Řecku je novořečtina Dimotiki (lidový jazyk), kterým již dlouho hovořila většina obyvatel Řecka. Dimotiki se vyvinul ze starořečtiny, konkrétně z jazyka koiné (společná řeč), který byl vytvořen v 3. stol. př. Kr. na základě jónské attičtiny jako univerzální jazyk všech Řeků. Kromě standardní novořečtiny dimotiki existují i jiné novořecké jazyky, jimiž hovoří určité skupiny Řeků. Jsou to jazyky pontská řečtina (asi 2 miliony uživatelů), tsakonština (vychází ze starověké dórštiny) a kapadócká řečtina. Nejrozšířenějším menšinovým řeckým jazykem je pontská řečtina, kterou mluví pontští Řekové. Kapadóčtina a cakonština jsou spíše na ústupu.

V Řecku se mluví také albánskou arvanitštinou, kterou používají Arvanité (asi 200 000 uživatelů), románskou arumunštinou, kterou mluví řečtí Arumuni (asi 100 000 uživatelů) a řeckou slovanštinou, kterou hovoří řečtí Slované (asi 60 000 uživatelů). Muslimská turecká menšina mluví turecky.

Geografie a přírodní poměry

Země se skládá z rozsáhlé pevninské části na jižním konci Balkánu, Peloponéského poloostrova (spojeného s pevninou prostřednictvím Korintské šíje) a početných ostrovů (okolo 3000) včetně Kréty, Rhodu, Euboie nebo Dodekanésu či Kykladů v Egejském moři a také z ostrovů v Jónském moři.

Kontinentální státní hranice Řecka jsou dlouhé 1180,71 km. Na severu hraničí s Albánií (246,70 km), Makedonií (256,31 km) a Bulharskem (474,70 km) a na východě s Tureckem (203,00 km). Mezi Řeckem a Tureckem leží Egejské moře, ze západu Řecko omývá Jónské moře a z jihu Libyjské moře. Celková délka pobřeží je 15 021 km.

Okolo 80 % země je tvořeno horami nebo kopci, což Řecko činí jednou z nejhornatějších zemí Evropy. Horská pásma na území Řecka se souhrnně označují Helenidy. Západní Řecko zahrnuje jezera a mokřady. Centrální horstvo Pindos má nejvyšší bod o výšce 2636 metrů nad mořem. Horské pásmo pokračuje prostřednictvím Peloponésu, ostrovů Kythera a Antikythera a končí na ostrově Kréta. (Ostrovy v Egejském moři jsou ve skutečnosti vrcholy podvodních hor, které kdysi byly prodloužením pevniny).

Střední a západní část Řecka zahrnuje vysoké strmé vrcholy přerušované mnoha kaňony a ostatními krasovými útvary včetně roklin Meteora a Vikos.

Pohoří Olymp s horou Mytikas o výšce 2919 metrů nad mořem je nejvyšším bodem Řecka. Stejně tak je severní Řecko tvořeno dalším pohořím – Rodopy, nacházejícími se ve východní Makedonii a Thrákii. Toto území je pokryto rozsáhlými a hustými lesy jako například známá Dadia.

Řecko je členskou zemí Evropské unie (od roku 1981) a NATO (od roku 1952).

Příroda, krajina

Planiny se nacházejí hlavně ve východní Thesálii, Střední Makedonii a Thrákii. Řecké klima je rozdělené na tři dobře definovatelné třídy – přímořské, horské a mírné. První zahrnuje mírné vlhké zimy a horká suchá léta. Zimní teploty vzácně dosahují extrémů, přestože příležitostně může sněžit i v Aténách, na Kykladech nebo Krétě. Horské se nachází hlavně v západním Řecku (Epirus, Střední Řecko, Thesálie, Západní Makedonie stejně jako ve středních částech Peloponésu jako je Achaia, Arkádie a části Lakónie, která s Alpami přímo sousedí). Konečně mírné pásmo se nachází ve střední a východní Makedonii, dále v Thrákii na místech jako jsou Komotini, Xanthi a severní Evros; s chladnými a sychravými zimami a horkými suchými léty. Stojí za zmínku, že Atény jsou umístěny na přechodovém území mezi přímořským a horským klimatem – v jižních čtvrtích je tedy klima přímořské, zatímco v severních čtvrtích panuje to horské.

Fauna a flóra

Okolo 50 % řeckého území je pokryto lesy s bohatě rozličnou vegetací, která se rozpíná od horských jehličnanů až k přímořskému typu vegetace. Řecké lesy jsou domovem posledním hnědým medvědům a rysům ve východní Evropě stejně jako dalším druhům, jakými jsou mimo jiné například vlci, srnci, divoké kozy, lišky a divoká prasata. V moři kolem Řecka žijí tuleni, mořské želvy, žraloci, delfíni i krakatice.

Administrativní rozdělení

13 krajů rozdělených do 74 regionálních jednotek (perifereiakés enóti̱tes; jednotné číslo: perifereiakí̱ enóti̱ta) a 1 autonomní stát (Athos):

Athény (česky také Atény, řecky Αθήνα [aˈθina]) jsou hlavní město Řecka. Rozkládají se na poloostrově Attika poblíž Sarónského zálivu. S okolními městy, jako je například přístav Pireus, vytvářejí aglomeraci čítající přes 4 miliony obyvatel.

Historie

Starověk

Vznik Athén spadá až do 3. tisíciletí před naším letopočtem. Kolem roku 1400 př. n. l. byl na Akropoli jako první vybudován královský hrad. Písemně doložené dějiny Athén začínají v 8. století před naším letopočtem. Stát byl tehdy řízen šlechtou. Během času však získávali do té doby bezprávní rolníci a řemeslníci stále více svobody a možností spolurozhodování. Ještě předtím, v roce 621 př. n. l. zaznamenal Drakón tehdy platné zákony. Avšak Drakón stanovil tak přísné tresty za majetkové přečiny, že se staly příslovečnými jako „drakonické“. Tak za pouhou krádež obilí byl trest smrti. Podstatou Drakontových zákonů bylo rozlišení úmyslného zabití (vražda) a neúmyslného zabití. V prvním případě se výkon spravedlnosti ponechával na jednotlivých rodech, ve druhém případě výkon spravedlnosti přecházel na stát, který za neúmyslné zabití stanovoval náhradu (dobytek, otrok).

Významným mezníkem v dějinách Athén byl rok 594/593 př. n. l., kdy byla zavedena Solónova ústava, jež umožnila všem občanům podílet se na soudní moci. Obyvatelstvo bylo rozděleno podle velikosti majetku do čtyř tříd, z kterých všechny se mohly zúčastňovat na volbách, ale do úřadů mohli být voleni jen příslušníci prvních dvou tříd (pentakosiomedimnoi a hippeis). Také zřídil radu pěti set, takže se rozšířila účast na politické moci pro nové vrstvy obyvatelstva (obchodníci, řemeslníci).

V roce 547 Peisistratos nastolil osobní vládu - tyranis, za jeho vlády dosáhly Athény významný rozvoj. Začal budovat chrám na Akropoli, zasvěcený ochranné bohyně Athéně (hekatonpedon - stostopý chrám - měl na délku sto stop = asi 33 m). Později ho dal přestavět Periklés, na jeho místě vznikl Parthenón.

Vrcholu demokracie dosáhly Athény za vlády Periklovy. V tomto „zlatém období“ v Athénách působil filozof Sókratés a představitelé antické tragédie jako např. Sofoklés, Aischylos nebo Eurípidés.

Několik let po Periklově smrti v roce 429 př. n. l. se dominantní postavení Athén v Egejské oblasti zhroutilo. Aristokracií ovládaná Sparta a její peloponéští spojenci porazili Athény v peloponéské válce. V následujícím století byly Athény stále ještě významným městem, ale již nikoli politickou velmocí. Ke kulturnímu úpadku ovšem nedošlo – 4. století bylo dobou velkých filozofů.

Když si Římané v roce 146 př. n. l. podmanili Řecko, Athény ušetřili. Někteří římští císaři, zejména Hadrianus, věnovali Athénám četné nové stavby. Císař Hadrián např. dokončil chrám Dia Olympského nebo bohatý římský občan a senátor Herodes Attikos, který nechal postavit po sobě nazvané divadlo, Odeon Heroda Attika.

Římané ovšem řeckou kulturu podporovali a proto jejich nadvláda vedle možná trochu paradoxně ke kulturnímu rozmachu a hospodářské prosperitě Athén. Generál Germanicus, císaři Hadrián a Nero Athény navštívili a obdivovali je. Hadrián zde vybudoval novou čtvrť, budoval zde akvadukty, lázně a různé jiné veřejné stavby. Athéňan Herodes Attikos se stal římským senátorem a v Athénách pod Akropolí postavil velké divadlo Odeón Heroda Attika, které v Athénách stojí do dnešních časů. Ve III. a IV. století Řecko i s Athénami vyrabovali Gótové v 5. století Hunové. Řekům se v těch dobách nedařilo bránit proti barbarům. Už od 1. století se v Athénách uchytilo křesťanství, které bylo v roce 392 uznané oficiálním náboženstvím Římské říše a tím se zhroutil pohanský význam Athén.

V roce 395 se Athény s celým Řeckem stávají součástí Východořímské říše (Byzantská říše). Starověké dějiny Athén končí někdy v VI. století po Kristu. Pohanské náboženství je definitivně zapomenuto.

Středověk

Střední Řecko patřilo k významným a vyspělým částem Byzantské říše. Většina obyvatel poloostrova Attika, ostatně stejně jako dnes, žila ve městě Athény. Stejný princip fungoval i v zbytku Řecka, kde se lidé také soustřeďovali ve velkých městech. V té době nastal hospodářský rozkvět Athén, kulturní funkci však převzala Konstantinopol. V 6. století napadli Řecko Slované, dobyli i Athény, ale neusadili se zde, pokračovali na poloostrov Peloponés. V 9. století žili obyvatelé i následkem slovanských výpadů (kteří v té době byli již poraženi) většinou na venkově a z Athén se stalo nevýznamné městečko. Nový rozmach Athén nastal až ve 12. století, kdy se sem vracelo řecké obyvatelstvo, byla obnovena starověká agora a postaveny křesťanské kostely, ve městě se začalo rozvíjet byzantské umění. Ránou bylo zničení Byzance křižáky, kteří z Athén udělali Athénské vojvodství. Poloostrov Atiku na podnět Evropanů osídlují Arvanité, hovořících albánským dialektem. Tito Arvanité byli pravoslavného vyznání, stejně jako původní Řekové a tak se po příchodu do Řecka začali prohlašovat za Řeky. Attičtí Řekové s Arvaniti splynuli a albanizovali se. V 15. století Athény, které v té době byly opět malým městem, dobyli mohamedáni z Turecka.

Turecká nadvláda

Turci si v Pantheonu zřídili mešitu, zničili chrám bohyně Athény Nike a z Akropole vytvořili pevnost na obranu proti Benátčanům. Když Benátčané ostřelovali Akropoli, tak zasáhli skladiště munice v chrámu, který vybuchl a v této podobě zůstal dodnes. V roce 1822 Řekové za války o nezávislost dobyli tureckou pevnost na Akropoli a Turky z Athén vyhnali, už v roce 1826 však byli Turci zpátky, když se jim podařilo potlačit řecké povstání. V roce 1830 Řecko vyhlásilo nezávislost a Athény, z kterých odtáhli Turci, byly připraveny na nové období slávy.

Pireus nebo Piraeus (řecky: Πειραιάς - Pireas, starořecky: Πειραιεύς - Peiraieús)  je řecké město nacházející se jižně od Athén v Sarónském zálivu. Pireus má 175 697 obyvatel a je čtvrtým největším městem v Řecku. Spadá do aglomerace hlavního města Athény a je s nim propojen elektrickou rychlodráhou a městskou autobusovou dopravou. Nese všechny znaky velkého přístavního a obchodně-průmyslové centra. Pireus slouží jako důležitá křižovatka lodních cest a vedou z něj trasy na všechny významné ostrovy v Egejském moři - Krétu, Kyklady, RhodosSamos a další.

Již v antickém Řecku bylo město důležité především díky svému přístavu a po obnově Athén v roce 1834 se Pireus postupně stal  jedním z nejvýznamnějších průmyslových a loďařských center ve Středozemním moři. V současnosti je Pireus hlavní přístav v Řecku,  největší osobní přístav v Evropě a třetí největší na světě. Patří mezi deset  největších přístavů na kontejnerovou dopravu v Evropě. Přepraví asi 20 milionů cestujících ročně. 

 

Náš poznatek z dnešního dne :

 

Dnešní ráno bylo mírně zamračené, ale to nám vůbec nevadilo. Připravili jsme se na to, že ve vyhlídkovém autobusu může hodně foukat a být chladno a jakmile naše loď kolem 7 hodiny přistála v krásném přístavu Pireus, vyrazili jsme na výlet do Atén. Hned u přístavního terminálu čekaly vyhlídkové autobusy, tentokrát jsme si dokonce mohli vybrat ze tří společností. Vybrali jsme si žlutý City Hop on Hop off. Za 20 Euro jsme měli k dispozici dva okruhy, jízdu vláčkem a dvě procházky v Aténách. První červený okruh procházel z přístavu přes Pireus a v blízkosti Diova chrámu se napojoval na druhý – modrý okruh. V příloze lodních novin jsme se dočetli, že je příjemnější navštívit nejznámější historickou pozoruhodnost Atén – Akropolis hned ráno a tak jsme se tím řídili. Vystoupili jsme z autobusu pod kopcem, na němž jsme z už z dálky viděli světlou stavbu s typickými štíhlými vysokými sloupy. Tento pohled je opravdu úchvatný a je škoda, že tento nesmírně rozsáhlý a starobylý soubor staveb nepatří také mezi 7 divů světa. S potěšením jsme později mohli konstatovat, že ruiny chrámů získávají novou tvář – od roku 2000 je prováděna rekonstrukce a zajištění statiky staveb, které byly dříve několikrát těžce poškozeny zejména zemětřesením.

Nejdříve jsme došli k jednomu ze dvou divadel – amfiteátrů. Starší a menší z nich Dionisovo divadlo na rekonstrukci teprve čeká. Druhé Herodesovo je uvnitř již kompletně rekonstruováno nově vsazenými prvky obloukového hlediště a zvenčí se obvodové zdi opravují.

Poté jsme procházeli vzhůru na Akropoli (tento název v překladu znamená „vysoké místo“ – většina chrámů je na kopcích, aby lidé měli k bohům, žijícím v mracích blíž). Na horní plošině kopce, který je z tvrdé slepencové žuly z načervenalými odstíny je již téměř opravený chrám Erecteion, kde jednu ze střech podpírá 6 ženských postav. Tyto sochy jsou reprodukce, originály jsou uloženy v archeologickém muzeu na úpatí kopce. Tento chrám je již částečně rekonstruován. Napravo od něj se tyčí největší a nejznámější Parthenon, který byl zasvěcen bohyni Athéně. Tato  budova s mnoha obrovskými sloupy se opravuje a všude jsou zakotveny velké jeřáby, které ukládají těžké, většinou originální stavební části chrámu na původní místa. Z Akropole je překrásný pohled na celé město. Bylo vidět i další tři strmé kopce, na vrcholu jednoho z nich byla další antická stavba. Pod Akropolí již čekala průvodkyně, která nás s menší skupinkou zájemců provedla kolem ruin Hadrianovy knihovny a Hephaestova chrámu do starého centra města. Uličky jsou lemovány mnoha zajímavými obchůdky. U parlamentu jsme si vyfotografovali stráž v historických uniformách z první řecké revoluce. Odtud jsme šli opět na hodinovou vycházku s průvodkyní Juttou, tentokrát přes Národní zahrady, v nichž je botanické muzeum, mini ZOO a vchod do prezidentského paláce. Přišli jsme sem právě v okamžiku, kdy se střídala stráž opět ve stejných dobových uniformách. Mohli jsme sledovat specifický rituál pohybů, kroků, manipulace s puškou. Odtud jsme došli k Panatheinaickému stadionu. Základy této stavby vznikly 400 let před naším letopočtem, ale po velké rekonstrukci, která byla dokončena v r. 1895, byl dějištěm prvních novodobých olympijských her. Nyní je tento stadion opět po velmi krásné rekonstrukci a sloužil i pro olympiádu v Aténách před několika lety. Zde byl také nedávno předán olympijský oheň, přinesený z Olympu pro nadcházející olympijské hry v brazilském Riu de Janeiro. Kousek odtud je i chrám řeckého boha Dia, dále jsme viděli impozantní budovu Národní knihovny a novou budovu Národního archeologického muzea. Tyto budovy i další olympijská sportoviště jsme už zase viděli z autobusu, který nás potom provezl severní částí Atén zpět pod Akropoli. Zde jsme si prohlédli rozsáhlý bleší trh a přestoupili na autobus k přístavu. Zde jsme chvilku čekali na Happy Train, což je hezká lokomotiva s vyhlídkovými vagonky, která jezdí po silnici. Tím jsme půl hodiny projížděli po ulicích a nábřežích Pirea.

Dnešní poznávání Atén se nám velmi líbilo. Trochu nás mrzelo, kolik krásných budov je zničeno spreyery a také byl na některých místech velký nepořádek.

 

Náhledy fotografií ze složky Plavba Pireus, Atheny - Valleta, Malta

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář