Jdi na obsah Jdi na menu

Druhá plavba kolem světa – den sto pátý

20. 4. 2016

Druhá plavba kolem světa – den sto pátý

 

15.týden, do konce zbývá 22 dnů

Středa 20.4.2016 - 15.týden

Trasa: Muscat – Salalach, Omán

Celý den na moři (60)

 

Zajímavosti z Wikipedie

Omán, oficiálně Sultanát Omán (arabsky: سلطنة عمان‎‎, Salṭanat ‘Umān‎‎) je arabský stát v jihozápadní Asii, přesněji v jihovýchodní části Arabského poloostrova, ležící na pobřeží při Arabském moři a Ománském zálivu. Na severu sousedí se Spojenými arabskými emiráty (délka hranice 410 kilometrů), na jihozápadě s Jemenem (288 kilometrů) a na západě se Saúdskou Arábií (676 kilometrů). Celková rozloha země je 309 500 km². Součástí Ománu jsou též exklávy Madha a Musandam. Ty byly součástí neshod mezi Ománem a Spojenými arabskými emiráty, nicméně v roce 2003 oba státy údajně ratifikovaly a podepsaly smlouvu o konečném ustanovení společných hranic. Podrobnosti ohledně dohody ovšem nebyly doposud zveřejněny.

V zemi žijí přibližně tři miliony obyvatel. Početně nejzastoupenějším etnikem jsou Arabové, následují přistěhovalci původem z Jižní AsieBangladéše (Bengálci), Indie, Pákistánu (Balúčové) a Šrí Lanky a též Afriky. Valná většina obyvatel jsou muslimové, nejrozšířenější je ibádíjovská větev islámu. Nejvyznávanější náboženství mimo islámu je hinduismus. Mezi dorozumívací jazyky patří úřední arabština a hojně používaná angličtina.

Omán je monarchií. Současným sultánem a zároveň předsedou vlády je Kábús bin Saíddynastie al-Saídů. Titul monarchy je dědičný. Sultan Quabos je v současné době bezdětný.

Výsledky průzkumu australské organizace Vision of Humanity, sestavující seznam zemí podle světového indexu míru, označily Omán 21. nejbezpečnější zemí světa za rok 2009. V předchozích dvou letech obsadil 25. (2008) a 22. (2007) pozici.

V listopadu 2010 program OSN pro rozvoj vydal zprávu o dlouhodobém rozvoji 135 zemí světa za posledních 40 let. Omán se v seznamu umístil na prvním místě.

První známky civilizace pocházejí již z doby přinejmenším před 5 000 lety, tehdy se území dnešního Ománu označovalo odlišnými názvy – nejznámější z nich jsou Majan nebo Megan či Mezoun. Na název Magan poukazují nalezené sumerské tabulky. Je možné, že označením Magan byly myšleny staré měděné doly. Mezoun je odvozeno od slova muzn, které znamenalo bohatý na tekoucí vodu. Dnešní název Omán by měl pocházet od arabských kmenů, které se dříve přesouvaly z jemenské oblasti Uman.

Dějiny, doba kamenná. Nejstarší známé místo lidského osídlení v Ománu je Watajah, situovaný na území Maskatského guvernorátu. Datuje se do doby kamenné před přibližně 10 000 lety. Archeologové zde nalezli pozůstatky z různých období. Nejranější spadaly do doby kamenné, další do doby heliocentrické a jiné pocházely z doby bronzové. Tyto nálezy sestávaly z různých kamenných nástrojů, zvířecích kostí, skořápek a tehdejšího ohniště. Datují se do roku 7 615 před naším letopočtem. Dalšími nálezy byly pazourkové nástroje, zaostřené předměty, škrabky a ručně dělaná keramika typická pro dobu bronzovou.

V jedné z hor ve stejné oblasti byly objeveny nástěnné kresby zvířat. Podobné kresby se našly i v jiných koutech Ománu, a to v oblastech Vádí Sahtan a Vádí Baní Charús, poblíž města Rustak. Kresby zobrazovaly člověka nesoucího zbraně čelícího divokým zvířatům. Dalším místem archeologických nálezů doby kamenné je Sivan, nedaleko města Hajma. Zde byly objeveny hroty šípů, nože, dláta a zakulacené kameny, které tehdejší lidé používali k hodu po zvířatech.

Předislámský Omán

Od 6. století před naším letopočtem do 7. století našeho letopočtu byl Omán kontrolován či ovlivňován třemi perskými dynastiemi – Achaimenovci, Parthy a Sásánovci. Nejprve jej kontrolovali Achaimenovci, okolo roku 250 před naším letopočtem převzali moc v Perském zálivu Parthové a rozšířili svůj vliv až k Ománu. Z důvodu ochrany obchodních cest a tras v zálivu vystavěli Parthové v Ománu pevnosti a osadili je vlastními vojáky. Ve 3. století našeho letopočtu nahradili Parthy Sásánovci, kteří udrželi oblast pod kontrolou až do doby vzestupu islámu o pár staletí později.

Příchod islámu

Islám se rozšířil na ománské území ještě za života proroka Mohameda. Ománci byli mezi prvními, kteří přijali novou víru dobrovolně. Konverze Ománců je obvykle připisována Amru íbn al-Asovi. Ten byl okolo roku 630 poslán Mohamedem jakožto vyslanec za tehdejšími spoluvládci Ománu, Džajfarem a Ábdem. Amr vyzval dvojici k přijmutí islámu, a tak se nakonec stalo. Omán se stal ibádíjovským státem, kterému vládl zvolený vládce zvaný imám.

Omán hrál podstatnou úlohu ve válce, která následovala po Mohamedově smrti a rovněž v raných letech islámské expanze po souši i moři do Iráku, Persie a dalších zemí. Omán začal provozovat rozsáhlé obchodní a námořní aktivity ve východní Africe a byli to Ománci, kdo cestovali až do Číny a asijských přístavů s poselstvím islámu.

V období let 661750 vládli zemi Umajjovci, v letech 750931 Abbásovci, 931932 Karmatiané, 932933 znovu Abbásovci, 933934 podruhé Karmatiané, 934967 definitivně Abbásovci, které vystřídala dynastie Bujidů vládnoucí do roku 1053, odkdy začali vládnout Seldžukové až do roku 1154. Vypuzením Seldžuků začala vláda ománské dynastie Nabhánovců.

Ve středověku byl Omán prosperující a námořně-orientovaný stát. Ománské lodě, dhauy, pluly do vzdálených destinací za účelem obchodu. Ománské město a zároveň přístav Suhár patřil k největším a nejdůležitějším městům Arabského světa.

Invaze Portugalska a dynastie Jarúba

Na počátku 16. století se Portugalsko snažilo rozšířit svůj vliv na úkor Ománu v Arabském moři a Indickém oceánu. Portugalské vojsko vpadlo do Ománu a ovládlo část pobřežního území. V letech 15081648, tedy 140 let, kontrolovala Portugalská říše tuto oblast i ománské město Maskat. Portugalci sem přicestovali pár let po svém mořeplavci Vasco da Gamovi, který zde učinil mnoho objevů včetně námořní trasy do Indie. Protože Portugalci potřebovali základny k ochraně svých tras, vybudovali v Ománu svá opevněná města. Pozůstatky těchto měst, postavených v koloniálních architektonickém stylu, zůstaly do současnosti.

V letech 1624 až 1744 vládla části dnešního Ománu dynastie Jarúba. Z této doby pochází mnoho historických staveb a pevností. Z dynastie Jarúba pocházel i Sultán bin Saíf al-Jarúbi, který porazil portugalská vojska. Ke konci vlády dynastie Jarúba propukla občanská válka, vzniklá dohady a spory ohledně zvolení nového imáma.

Portugalci byli z Ománu vyhnáni Osmany, ti však zemi nekontrolovali dlouho. Přibližně o století později, přesněji roku 1741, vyhnali Osmany příslušníci jemenského kmene, jejichž vůdce započal současnou linii vládnoucích sultánů dynastie al-Busaídů. Od roku 1741 je tedy Omán nezávislý a oproštěný od kontroly cizích mocností s výjimkou krátké perské invaze o několik let později. Tehdy se Peršanům podařilo na čas získat některá přímořská území.

Východoafrická říše, dynastie Saídů a vliv Britského impéria

Koncem 17. století vytlačovala ománská vojska imáma Saífa bin Sultána Portugalce z pobřeží východní Afriky. Největší překážkou se stala pevnost Fort Jesus, sídlo portugalské posádky v Mombase. V roce 1698 ji Saíf po dvouletém obléhání dobyl. Stejným rokem vzniká Zanzibarský sultanát. Následně Ománci snadno vyhánějí Portugalce ze Zanzibaru a jiných regionů severně od Mosambiku.Zanzibar byl cennou kořistí, především kvůli svému trhu s otroky a postupně se stával čím dál tím důležitější částí Ománské říše.

Jak již bylo zmíněno v předchozí kapitole, roku 1741 převzali vládu v Ománu příslušníci dynastie al-Busaídů. Zakladatelem dynastie byl Ahmad bin Saíd, zvolený roku 1741 imámem, jehož nástupcem se stal roku 1775 jeho syn Saíd bin Ahmad. Dynastie chtěla udržet vládu nad zemí ve své rodině, a tak se stal titul sultána dědičným.

V roce 1798 učinili Britové z Ománu svůj protektorát a sultáni tak získali jejich podporu. V pozdní fázi 19. století byla britská pomoc užitečná především v boji proti imámům, kteří začali být opět voleni v souladu s tradičními ománskými zvyky. Imám kontroloval vnitrozemní oblast dnešního Ománu, ománský imámát, s hlavním sídlem ve městě Nazvá. Jeho moc pramenila z vlády nad lokálními kmeny, které čas od času zaútočily na sultánem kontrolovaná pobřežní území.

Jeden z největších ománských sultánů 19. století, Saíd bin Sultán, se rozhodl roku 1837 učinit Zanzibar svým hlavním sídlem. Saíd zde nechal postavit impozantní paláce a zahrady a zasloužil se o zlepšení místní ekonomiky vývozem cukru, indiga a hřebíčku, i když naopak přišel o část výnosů z trhu díky snahám Britů o ukončení obchodu s otroky. Avšak po jeho smrti v roce 1856 již spojení mezi Ománem a Zanzibarem nefungovalo. Spory mezi jeho dvěma syny Majídem a Thuvajnim vyřeší mocná britská diplomacie. Majíd dědí zanzibarský trůn společně s většinou území východní Afriky. Thuvajni se stává vládcem Maskatu a Ománu.  Thuvajni a jeho potomci si udrželi kontrolu nad Ománem od roku 1856 do současnosti.

Omán a Maskat navázal styky s dobovými velmocemi jako byla Velká Británie, Francie, Nizozemsko nebo Spojené státy americké. Počátkem 20. století však vstoupil Omán do období úpadku a izolace.

Pátrání po ropě na území dnešního Ománu začala ve 30. letech společnost D’Arcy Exploration Company, která byla dceřinou společností Anglo-Persian Oil Company.  První geologické průzkumy skončily neúspěchem.  Následující události včetně druhé světové války přerušily průzkumy do roku 1962, kdy byl proveden již úspěšný vrt, První ropný vrt se uskutečnil v Jíbalu, následovaly vrty v Natíhu a Fahúdu. Produkce ropy v obchodním měřítku začala až v roce 1967.

Kolem roku 1920 je moc imáma a jeho spojenců taková, že jsou Britové nuceni sjednat Síbskou smlouvu, ve které sultán schvaluje autonomii vnitrozemního regionu s centrem v Nazvá. V 60. letech tato smlouva nestačí, neboť imám a silný kmenový vůdce získají pomoc Saúdské Arábie na zřízení nezávislého státu. Roku 1959 se sice silám sultána Saída bin Tajmúra podařilo za pomoci Britů zabránit vzpouře, ale 70. léta s sebou přinesla jinou hrozbu v podobě marxistického partyzánského hnutí – Lidové fronty za osvobození Ománu.

Dafárské povstání bylo povstání na jihu Ománu, a to v oblasti Dafár v letech 1962 až 1976. Dafárské obyvatelstvo trpělo kvůli nedobré hospodářské situaci vzhledem k severním regionům a bylo tedy náchylné k vlnám arabského nacionalismu v 50. a 60. letech 20. století, které si kladly za cíl svržení vládců v Perském zálivu. Povstání v Dafáru se zaměřilo na svrhnutí sultána Saída bin Tajmúra a svou dobu souznělo s akcemi marxistů v sousedním Jižním Jemenu. V roce 1963 stála v čele vzbouřenců Dafárská fronta za osvobození tvořená zejména arabskými nacionalisty s konzervativním pohledem na islám. Dafárská fronta na svoji stranu získala vůdce – šejky – místních kmenů. V roce 1968 se do čela prosadili marxisté a, podporovaní Sovětským svazem a Čínou, navázali užší spolupráci s Jižním Jemenem. Centrem pro jejich operace byl hornatý jih Dafáru. Někteří lidé konzervativnějšího smýšlení se od marxistů odvrátili a začali s podporou nového sultána, když se roku 1970 na trůn dostal Tajmúrův syn Kábús bin Saíd, jenž svého otce svrhl.

Sultán Kábús bin Saíd získal vojenskou a ekonomickou podporu Velké Británie a sousedních zemí, které rovněž negativně vnímaly levicová hnutí. V roce 1973 se v Ománu vylodily přibližně tři tisíce pozemních jednotek íránského šáha a spolu s íránskými vzdušnými silami se spojily s ománskou armádou. Na pomoc se dopravila i vojska z Jordánska. V 70. letech byly zajaty na dva tisíce povstalců a po podrobení výcviku byly včleněni do Sultánových ozbrojených sil poté, co se zřekli dřívějších postojů. V letech 1975 až 1976 byli rebelové poraženi. Aby zamezil novým nepokojům, nařídil sultán Kábús dotovat postižený region a nechal rozvinout infrastrukturu – silnice, nemocnice a školy, aby se Dafár svou úrovní rovnal ostatním oblastem v zemi. Tomu všemu napomohla i finanční výpomoc od Saúdské Arábie a Abú Dhabí.

Kábús se prohlásil nejen sultánem, ale zároveň se ustanovil předsedou vlády a ministrem financí, obrany a zahraničí. Spolu se začátkem jeho panování se mění název státu z Maskat a Omán na Sultanát Omán. V roce 1996 formálně uznává Sultanát Omán dědičnou absolutistickou monarchií. Kábús modernizuje zemi využitím zásob ropy a zemního plynu.

V únoru 2011 proběhly pouliční nepokoje v přístavním městě Suhár. Asi tisíc demonstrantů požadovalo politické změny a lepší životní podmínky. Vypálili policejní stanici a dva státní úřady. Policie zastřelila nejméně jednoho člověka.

Geografie. Omán se nachází na Středním východě, na jihovýchodě Arabského poloostrova. Jeho pobřeží je ohraničeno Arabským mořem a Ománským a Perským zálivem. Sousedí se Spojenými arabskými emiráty (délka hranice 410 kilometrů), Jemenem (288 kilometrů) a Saúdskou Arábií (676 kilometrů). Rozloha státu podle ománských zdrojů dosahuje 212 460 km². Některé prameny (CIA World Factbook) uvádějí až 309 500 km² kvůli nejasnému stanovení hranic v pouštních oblastech. Součástí Ománu jsou rovněž exklávy Madha a Musandam a několik ostrovů (například Masíra).

Krajina je velmi různorodá a nepřesahuje 100 až 400 metrů výšky. Severní pobřežní oblast al-Batína je využívaná k zemědělství, od vnitrozemní pouště Rub al-Chálí ji odděluje vysoké vápencové pohoří Al-Hadžar. Na jihu se podél pobřeží rozkládá Arabská tabule, dosahující místy výšky až 1 400 metrů, a horská oblast Karra.

Geologie. Velkolepost a rozmanitost krajiny jsou důsledkem geologické historie a klimatu posledních milionů let. Jedinečné skalní výčnělky v pohoří Al-Hadžar, Hukfu a Dafáru jsou rájem pro mezinárodní geology. První geologické záznamy se datují do doby přibližně 825 milionů let a zahrnují alespoň tři období, kdy byla země pokrytá ledem, což může být poněkud překvapivé vzhledem k současné zeměpisné šířce a podnebí.

Omán, ležící v jihovýchodním cípu Arabské tabule, se kvůli rozšiřování Rudého moře pomalu tlačí směrem na sever. Hory Al-Hadžar a potopená údolí Musandamu jsou toho památkou.

Ve své geologicky nedávné minulosti bylo území položeno při okraji oceánu, což potvrzují nálezy tmavě zabarvených ofiolitů, což jsou vulkanické horniny z oceánu, bohaté na měď a chrom.

Vnitrozemské pláně jsou plné mladších, usazených hornin, štěrku, dunového písku a solných zvětralin. Pod nimi se nachází několik kilometrů silná vrstva složená ze starších usazenin, ve kterých jsou ukryty ománské uhlovodíkové zdroje. Starověká sůl, jež přichází na povrch z několika solných hor jako je ku příkladu Karat Kibrit, hraje důležitou úlohu v utváření mnoha ropných a plynových akumulací.

Salalah je jedno z hlavních středisek v jižní části Ománu. Má nádherné přírodní scenérie, dlouhé písečné pláže, čisté moře a příjemné tropické klima. V oblasti se daří banánovníkům a kokosové palmě. Rozsáhlé plantáže tu nemůžete minout...

 

Náš poznatek z dnešního dne  a akce „ Piráti „ :

Všichni hosté dostali dopis od kapitána lodi, že počínaje dneškem budeme proplouvat Indickým oceánem a Rudým mořem, které jsou po několik let ve světovém tisku známé pirátskými útoky. Kapitán sice své hosty ujišťuje, že bude proplouvat tranzitním mezinárodním koridorem a po tuto dobu budeme pod ochranou mezinárodní vojenské jednotky, která společně s královským námořnictvem má za úkol ochraňovat obchodní lodi před piráty. Nicméně byl vypracován bezpečnostní plán na lodi při němž nás prosí o asistenci a spolupráci. Jednou ze součástí plánu jsou následující opatření:

na palubách v noci budou svítit jen nouzová světla a hosté v kajutách s oknem či balkonem musí mít při rozsvícení zatažené závěsy.

paluba ve třetím patře (volný zastřešený ochoz kolem celé lodi) bude od západu do východu slunce pro všechny uzavřena

od jedné hodiny v noci do východu slunce budou zhasnuta světla na horních palubách, kromě minimálního osvětlení bazénu

 

V případě skutečné pirátské aktivity budou vydány pokyny z velitelského můstku a hosté musí dodržovat následující :

jít okamžitě do svých kabin

kdo má okno či balkon musí jít okamžitě na chodbu před kabinou – kajutou a sednout si tam na židli nebo na zem. Dveře kabiny musí být zavřeny, kdo má vnitřní kabinu musí zůstat v ní a pokojový stevard bude provádět kontrolu

během této doby nesmí být žádní hosté na otevřených palubách nebo u oken

s okamžitou platností se zastavuje internet na lodi

 

Za tímto účelem jsme měli „pirátské cvičení“ v 10, 15 hodin a toto spočívalo v tom, že všichni se na jednotlivých patrech z venkovních kajut přesunuli do uličky a my jsme zůstali ve vnitřní kabině. Posádka měla své cvičení a pokyny jim byly podány na „kulaťáku“.

O 90. narozeninách anglické královny jsme již psali a k tomu dodáváme. Poprvé se královna Alžběta dostala na loď Cunard ve svých 12 letech, kdy její matka královna Alžběta pokřtila loď Queen Elizabeth, která byla tenkrát největší loďí na světě. To bylo v roce 1938. Královna Alžběta pokřtila od té doby 4 lodi společnosti Cunard ( Caronia, QE2, Queen Mary 2 a Queen Elizabeth). Je jedinou osobou, která byla přítomna u křtu všech tří lodí Cunardu nesoucí jméno Elizabeth a to v letech 1938, 1967, 2010.

Dnes po celý den rozpalovalo naše paluby slunce, ustal vítr a opět jsme pluli bez vln jako po rybníce. Zapojili jsme se do všech her, nedařilo se nám v pádltenise, ale zato ve velkých kroužcích se Luďa dostal až do finále. Nutno dodat, že se čím dál větší počet hostů zapojuje do her. Už se těšíme na další místo v Ománu, kam připlujeme s jednodenním posunem proti původnímu itineráři cesty.

 

Náhledy fotografií ze složky Plavba Muscat - Salalach, Omán

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

lída - plavba

1. 5. 2016 20:17

Ahoj Ludo,moc Te zdravime,sledujem celou Vasi plavbu je to proste neco uzasneho,proste fantazie,Jordansko a Petra zasla jsem,cela plavba moc pekna,preji do konce plavby zdravicko a pohodove dny Lída