Jdi na obsah Jdi na menu

Druhá plavba kolem světa – den sto patnáctý

30. 4. 2016

 

Druhá plavba kolem světa – den sto patnáctý

17.týden, do konce zbývá 12 dnů

Sobota 30.4.2016 - 17.týden

Trasa: Istanbul, Turecko

 

Zajímavosti z Wikipedie:

Turecko (oficiálním názvem Türkiye Cumhuriyeti, česky Turecká republika) je demokratický stát ležící v Malé Asii a z menší části v jihovýchodní Evropě.

Turecko hraničí na severovýchodě s Gruzií, na východě s Arménií, Ázerbájdžánem (exklávou Nachičevan) a Íránem, na jihovýchodě s Irákem a Sýrií. Z jihu omývá břehy Turecka Středozemní moře, ze západu Egejské moře. Na západním okraji evropské části Turecka probíhá hranice s Řeckem a Bulharskem. Severní břehy Turecka omývá Černé moře.

Dějiny. Na území dnešního Turecka existovala ve starověku mimo jiné chetitská říše. Část Turecka pak byla osídlena Řeky, později se stala součástí římské říše a nakonec byzantské říše. Od 11. století docházelo k osídlování tureckým obyvatelstvem.

Roku 1299 se Osman I. stal prvním sultánem osmanské říše, která jako muslimský stát započala s výboji do Evropy, Asie i Afriky. Sultán jako hlava osmanské říše měl neomezenou (absolutní) moc.

Osmanská říše zanikla v roce 1923, kdy byla založena republika Kemalem Atatürkem. Ten sekularizoval stát a zavedl mnohé jiné reformy s dalekosáhlými důsledky.

Turecko se i přesto potýkalo s ekonomickými a politickými problémy, zejména pak v druhé polovině 20. století. V Turecku žije jedenáct až čtrnáct milionů Kurdů a vztah turecké vlády k této národnostní menšině dosud není zcela vyřešen.

Dalším problémem současného Turecka je neschopnost vyrovnat se s vlastní minulostí (například turecká vláda donedávna odmítala připustit turecký podíl na genocidě Arménů v průběhu první světové války), s náboženskou nesnášenlivostí (namířenou zejména proti křesťanům žijícím na území Turecka – Řekům, Arménům…) a nacionalismem (opět namířeným proti netureckým národnostem žijícím v Turecku – Kurdům a dalším). Stále nevyřešená zůstává také otázka severní části Kypru, kterou Turecko de facto okupuje.

Geografie. Turecko se nachází na území Asie a jihovýchodní Evropy. Asijská část ležící na poloostrově Malá Asie (historicky známým pod názvem Anatolie), která zabírá naprostou většinu území (zhruba 97 %), je od té evropské (Východní Thrákie) oddělena Marmarským mořem a průlivy Bospor a Dardanely (které dohromady spojují Černé a Egejské moře). Turecko má zhruba obdélníkový tvar s délkou přes 1600 km a šířkou pod 800 km. Celková rozloha činí 783 562 km². Na severozápadě sousedí s Bulharskem, na západě s Řeckem, na severovýchodě s Gruzií, na východě s Arménií, Ázerbájdžánem (jeho exklávou Nachičevan) a Íránem a na jihovýchodě s Irákem a Sýrií. Na třech stranách je obklopena moři: na západě Egejským, a severu Černým a na jihu Středozemním.

Ararat nacházející se v provincii Iğdır ve Východní Anatolii je nejvyšší horou Turecka.

Je to převážně hornatá země a úzké pruhy nížin se nacházejí jen při pobřežích. Asi čtvrtina rozlohy je ve výškách nad 1200 m n. m. a méně než 40 % leží níže než 460 m n. m. Nejvyšší hory se nacházejí na východě, kde leží i nejvyšší hora Turecka Ararat s nadmořskou výškou 5165 metrů. Na severu leží Pontské hory, na jihu a jihovýchodě pak pohoří Taurus. Ve středozápadní části země se nachází rozsáhlá náhorní plošina. Oblastí Turecka probíhají dva významné zlomy; Severoanatolský zlom a Východoanatolský zlom. Složitá geologická struktura Turecka je příčinou občasného vulkanismu a relativně častých zemětřesení. Na východě země mimo jiné pramení velké řeky Eufrat, Tigris a Araks. Nejdelší řeky na tureckém území, Kızılırmak, Sakarya a Yeşilırmak, ústí do Černého moře. Nejdelší řeky ústící do Egejského moře jsou Velký Menderes a Gediz. Hranici mezi Řeckem a Tureckem tvoří řeka Marica. Největší z více než 250 jezer jsou Vanské jezero o rozloze 3714 km² a Tuz o rozloze zhruba 1550 km². Obě dvě tato jezera jsou slaná.

Obdělává se zhruba 30 % půdy a dalších 11 % se využívá k pastvě. Asi na 11 % obdělávané půdy jsou zasazeny trvalé plodiny a 18 % obdělávané půdy je zavlažováno. Mezi ekologické hrozby patří znečištění vod a vzduchu, deforestace a možnost úniku ropy a zemního plynu z asi 5000 obchodních lodí, které každoročně proplují Bosporem.

Nejčastějšími typy půdy v Turecku jsou travnaté stepi, které se nachází hlavně ve střední a jihovýchodní Anatolii, a lesy, které pokrývají zbytek země. Nejrozmanitější lesy leží na pobřeží Černého moře, kde nejčastějšími stromy jsou habr, kaštanovník setý, smrk východní, olše, buk, dub a jedle. Mezi další běžně se vyskytující rostliny patří např. pěnišník, vavřín, cesmína, myrta a tis. Ve výškách na 1000 m n. m. začínají převažovat jehličnany a ve výškách nad 2000 m n. m. se vyskytují alpinské louky. Turecko je bohaté na divoké živočichy a lovné druhy ptáků. V místech s malou lidskou aktivitou se vyskytují živočichové jako vlk, liška, prase, kočka, bobr, kuna, šakal, hyena, medvěd, jelen, gazela a kamzík. Mezi běžná domestikovaná zvířata patří buvol, koza, velbloud, kůň, osel, ovce a tur domácí. Z ptáků jsou nejrozšířenější koroptve, husy, křepelky a dropi.

Podnebí. Převážně suché, z části kontinentální podnebí Turecka je silně ovlivněno přítomností moří na severu, jihu a západě a hor vyskytujících se na většině území. Některé pobřežní oblasti mají podnebí podobné tomu středozemnímu, zatímco v horských oblastech jsou mnohem chladnější zimy a celkově větší rozdíly mezi letními a zimními teplotami. Ve vnitrozemí sahají jarní teploty pod bod mrazu a nejnižší teploty mohou dosahovat −20 °C na západě a −40 °C na východě. Sníh je v teplejších oblastech možné spatřit zhruba dva týdny ročně a v některých horských oblastech na východě čtyři měsíce ročně. Při pobřežích jarní teploty dosahují hodnot zhruba 5 °C a v létě stoupají až na 30 °C. Roční úhrn srážek ve vnitrozemí je v rozmezí 305–406 mm a ve větších výškách přesahuje 1000 mm.

Vláda a politika. Turecko je parlamentní zastupitelská demokracie. Je to jedna z mála zemí s muslimskou většinou a zároveň explicitně sekulárním politickým systémem. Vláda je rozdělena na tři větve – výkonnou, zákonodárnou a soudní –, které jsou na sobě nezávislé. V čele státu stojí prezident, kterým je od roku 2014 Recep Tayyip Erdoğan, jež byl do toho roku od roku 2003 premiérem. Ten má převážně ceremoniální funkci. Výkonnou moc tvoří Rada ministrů v čele s premiérem, kterým je od roku 2014 Ahmet Davutoğlu. Zákonodárnou moc představuje jednokomorový parlament. Velký vliv na politiku má armáda, která funguje částečně nezávisle na civilní vládě. Mezi státy Blízkého východu patří Turecko k demokratičtějším zemím. Volby jsou svobodné a spravedlivé. Podle ústavy mají všichni obyvatelé země stejná práva, nicméně ve skutečnosti jsou určitým etnickým (Kurdové) a náboženským menšinám některá práva odepřena. Vláda udržuje pořádek na většině území s výjimkou jihovýchodu, kde působí militantní kurdské skupiny. Evropská unie, do které chce Turecko vstoupit, od roku 1999 monitoruje situaci v zemi a pomáhá zemi s transformací. Problémem v zemi zůstává ne zcela zaručená svoboda projevu, kdy vláda postihuje kritiku na její stranu a na stranu státních organizací.

Aby se politická strana dostala do parlamentu, musí přesáhnout hranici 10 % volebních hlasů, což je hranice vyšší než u jakékoli země Evropské unie. Některé malé strany nechávají své členy do voleb vstoupit jako nezávislé, protože když se do parlamentu dostanou, mohou se ke svým stranám znovu přihlásit. Nejsilnějšími stranami v Turecku jsou středopravá konzervativní Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP), která ve volbách roku 2011 získala téměř 50 % hlasů, středolevá kemalistická Republikánská lidová strana (CHP) s 26 % hlasů a ultrapravicová Strana národního hnutí se 13 % hlasů. Celkem 36 z celkového počtu 550 míst v parlamentu získali nezávislí, z nichž většina se později přihlásila k prokurdským stranám.

Administrativní systém. Turecko je administrativně rozděleno do 81 provincií (il, množné číslo iller), které jsou dále děleny na okresy a podokresy. Provincie se seskupují do 7 regionů (bölgesi, množné číslo bölgeleri), toto členění však slouží statistickým účelům a netvoří úroveň státní správy. Nejlidnatějšími městy jsou Istanbul (k roku 2009 zde žilo 10 378 000 obyvatel), hlavní město Ankara (3 846 000), İzmir (2 679 000), Bursa (1 559 000) a Adana (1 339 000).

Zahraniční vztahy. Země je zakládajícím členem např. Organizace spojených národů (OSN; 1945), Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD; 1961), Organizace islámské spolupráce (OIC; 1969), Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE; 1973), Organizace pro hospodářskou spolupráci (ECO; 1985), Organizace černomořské hospodářské spolupráce (BSEC; 1992), D-8 (1997) a G20 (1999). Od roku 1952 je také členem Severoatlantické aliance (NATO).

Politicky, ekonomicky a bezpečnostně se snaží vázat převážně na západní státy. V roce 2005 byla zahájena jednání o vstupu do Evropské unie (EU), ta jsou ale zkomplikována zahraničními vztahy s Kyprem, jehož severní část Turecko okupuje. Dalšími hlavními snahami Turecka v zahraniční politice jsou zajištění silné pozice mezi turkickými republikami a na Balkánském poloostrově. Země si udržuje dobré vztahy se Spojenými státy a Ruskem

Vztahy mezi Istanbul neboli Konstantinopol (turecky İstanbul; z řec. εἰς τῆν πόλιν eis tén polin (v 15. století vyslovováno is tin polin) „do Města“) je největší turecké město, důležitá obchodní křižovatka a brána Orientu.

Charakter města

Istanbul je proslulý především jako město, které se rozkládá na dvou kontinentech. Do historie se zapsal pod různými jmény: Byzantion, Konstantinopol nebo Cařihrad.

Oba kontinenty spojuje a zároveň rozděluje úžina Bospor. V evropské části se nachází většina významných památek z dob byzantské říše a také historické centrum města, původem ještě z dob římské říše. Bospor je strategická mořská úžina, dopravně velmi využívaná. Její název znamená „Ten s úzkým hrdlem“. Hloubka tohoto průlivu činí 118 metrů, dlouhý je 31,5 kilometrů. Tato mořská cesta spojuje Černé mořeMarmarským. Podle pověsti přepluli Bospor jako první Argonauti hledající zlaté rouno.

Přibližně 20 kilometrů jižně od Istanbulu se nachází Severoanatolský zlom, litosférické rozhraní s častým výskytem různě silných a ničivých zemětřesení.

Historie            

Bohatá historie města sahá až do časů antiky; město vzniklo jako malá osada Byzantion, jejíž další rozvoj byl ovlivněn Konstantinem I. Velikým, který město přetvořil v metropoli celé východořímské říše. Nejdříve bylo pojmenováno Nova Roma (Nový Řím), to si ale Konstantin brzy rozmyslel a přejmenoval ho po sobě, jako Konstantinopol neboli Konstantinopolis. Město se stalo i centrem řecké kultury a později i pravoslavné církve. Vzniklo spoustu významných církevních staveb, z nichž nejznámější je Hagia Sofia, ve své době největší stavba svého druhu na světě. Později v roce 1204 byla Konstantinopol vypleněna vojsky 4. křížové výpravy.

Istanbul byl za časů byzantské říše jako Konstantinopolis hlavním centrem všeho obchodu a kultury, zůstal jím i po dobytí Osmany. Ti sem přesunuli své hlavní město, ležící dříve v Malé Asii, a začali rozšiřovat do té doby velmi cizí islám. Mezi obyčejnými Turky se rozšířil dnešní název města - Istanbul. Do roku 1930 se však město oficiálně nazývalo Kostantiniyye a zahraniční sáty stále město nazývali jako Konstantinopol. Teprve až v roce 1930 bylo město oficiálně přejmenováno na Istanbul a bylo rozhodnuto, že dopisy adresované do Konstantinopole budou skartovány. Vznikly nové mešity (Modrá mešita, Tulipánová mešita, Sulejmanova mešita, na mešitu byla přebudována i katedrála Hagia Sofia). Velký počet velmi bohatě zdobených chrámů z Osmanské doby je pozůstatkem pravidla, podle něhož každý panovník postavil na svojí počest vlastní mešitu. Usazovali se zde obchodníci z porobených území, kupříkladu z Řecka, Srbska, Bulharska či Arménie; Istanbul tak získával kosmopolitní ráz. Ke konci 19. století byl už moderním milionovým městem s podzemnítramvajovou dráhou, železniční spojení do Evropy bylo samozřejmostí.

Jak postupně Osmanská říše slábla, hrozilo stále více, že bude Istanbul obsazen cizími vojsky. Výslovně mělo o získání metropole někdejší Byzance zájem Rusko, které to považovalo za ideologický i mocenský cíl; ziskem tohoto města by se nejen naplnily cíle řady panslavistů, ale ze strategického hlediska by Rusko mohlo kontrolovat jedinou spojnici mezi Černým a Středozemním mořem. Západní mocnosti během dělení evropské části Osmanské říše Istanbul Rusku sice několikrát přislíbily nakonec se však tento zábor nerealizoval. Nejblíž k němu ale mělo ruské imperiální vojsko během války v letech 1877–1878.

Změnou pro celé město se stalo vypuknutí první světové války, v níž se Osmanská říše, již jako velmi slabá, přidala na stranu Německa a Rakouska-Uherska. Válku však země prohrála, Istanbul byl obsazen vítěznými mocnostmi (Anglie a Francie) a říše se rozvrátila. Za pět let byla pod vedením Kemala Atatürka ustanovena republika, z taktických důvodů však došlo k přesunutí sídla státu do Ankary. Ta leží ve vnitrozemí a v případě další války by nebyla tak snadno napadnutelná. Istanbul poprvé ve své historii se stal pouhým městem.

Ve městě žilo ještě v 50. letech 20. století velké množství Řeků, kteří tu tvořili komunitu žijící zde již od doby pádu Byzantské říše. Po nepokojích v září roku 1955 však byli nuceni odejít; stali se totiž terčem násilných a nenávistných útoků tureckých ultranacionalistů. Tehdejší premiér Turecka, Adnan Menderes, který za těmito útoky stál, poté zahájil velkou modernizaci celé země, která se samozřejmě dotkla i jejího největšího města a která měla za cíl také odvést pozornost od zvěrstev běsnící turecké lůzy. Postavily se nové silnice a dálnice, objevily se továrny, vzrostla ekonomika. S tím také rostla životní úroveň, a to přimělo i další Turky, aby se nastěhovali do Istanbulu. Z milionového města se stalo během třiceti let pětimilionové a do roku 2000 již předstihlo ve své velikosti Paříž. Mnoho malých vesnic v okolí velkoměsta se změnilo na čtvrtě s městskými domy a průmyslem, mnohdy však byla úroveň zástavby velmi nízká. Bospor byl přemostěn dvěma zavěšenými mosty, vznikla dálnice do hlavního města Ankary, vyrostly mrakodrapy.

Jako velice významná kulturní a obchodní křižovatka vždy přitahoval lidi všech profesí, národností a náboženských vyznání. Proto lze říci, že je dnes Istanbul kosmopolitní město, kde vedle sebe nyní již v přátelství a míru žijí muslimové, židé a křesťané.

Členění  Istanbulu

Istanbul je jedním ze dvou měst Turecka (druhým je město Izmit), která má hranice shodné s hranicemi své provincie.

Istanbul je tvořen z celkem 39 samosprávných správních obvodů nacházejících se na evropské a asijské straně.

PAMÁTKY. Každá epocha zanechala ve městě nesmazatelné památky, nejstarší z nich jsou až z doby východořímské říše.

Kostantinův sloup. Je také znám pod názvem Čemberlitaš – nejstarší stavební dílo ve městě. Postaven roku 330 u příležitosti povýšení Byzantionu na hlavní město říše římské císařem Konstantinem Velikým.

Sulejmanova mešita, díky poloze na jednom z istanbulských kopců, je dobře viditelnou dominantou města. Byla postavena za vlády Sülejmana Nádherného, za jehož vlády se stala Osmanská říše světovou mocností. Čtyři minarety s celkem 10 balkóny mají symbolizovat, že Sulejman byl desátým osmanským sultánem a čtvrtým padišáhem od dobytí města. Mešita je vrcholné dilo osmanské klasiky a tomu odpovídá i interiér, který osvětluje celkem 138 zdobených oken. Mešita byla postavena za pouhých sedm let. Od roku 1557 shlíží její silueta na město až dodnes. Kromě koberců, arkád z lomených oblouků a žulových sloupů zaujmou i lustrybronzovými svícny, mezi nimiž jsou vidět velká, černá, pštrosí vejce. Samotná mešita je součástí komplexu staveb, ke kterým patří medresa, karavanseraj, zbrojnice, nemocnice, imaret, lázně a obchody. Tyto paláce však byly pro sultána příliš malé, a proto se rozhodl vybudovat palác Topkapi.

Palác Topkapi byl sultánovou rezidencí až do roku 1839 a zároveň centrem vlády nad celou říší. V některých dobách zde žilo až 5 tisíc lidí a serail tak byl městem ve městě (viz také Klenotnice v paláci Topkapi). Palác byl od ostatních částí města oddělen vysokou pevninskou zdí. Jeho název pochází z děl střežících vstup do něj.

Palác Dolmabahce je reprezentační empírový palác na břehu Bosporu, kam se v roce 1855 přestěhoval sultán Abdulmecid I. i se svým dvorem. V mořské hladině se zrcadlí až přezdobená stavba osmanského slohu, jejíž stavba byla prý tak nákladná, že ve velké míře přispěla ke státnímu bankrotu v roce 1876. Přepychové řešení interiéru věrně ctí tradice pohádkových sultánských paláců, jen jeho styl je méně orientální. Obdivuhodné je množství zlata a těžkých brokátů ve spojení s velkými prostorami. Toto sídlo tureckých sultánů zabírá plochu asi 700 tisíc metrů čtverečních. Jedná se o velký komplex paláců, pavilonů, mešit, fontán a nádvoří. Celý komplex můžeme rozdělit do čtyř nádvoří a komplexu harému.

Hagia Sofia neboli Chrám Svaté (Boží) Moudrosti je světoznámá stavba v zátoce Zlatý roh. Od roku 1935 až do současnosti slouží jako muzeum. Stavbu dal postavit letech 532537 císař Justinián I.. 27.12.537 císař slavnostně otevřel chrám a údajně zvolal: "Zvítězil jsem i nad tebou, Šalamoune." Katedrála je považována za nejhonosnější stavbu byzantské architektury. Stavělo ji na 10 000 mužů po dobu šesti let. Jde o jednu z největších náboženských budov na světě.

Původně byla křesťanskou patriarchální bazilikou. Po dobytí Konstantinopole Osmany (1453) byla upravena sultánem Mehmedem II., který ji dal při zachování interiéru přeměnit na mešitu a přistavěl k ní čtyři minarety, opěrné zdi, studny, kuchyni a náhrobní stavby. V jejím okolí je pohřbeno pět tureckých sultánů.

Roku 1934 nařídil Mustafa Kemal Atatürk, tehdejší prezident Turecké republiky, že Hagia Sofia bude sekularizována a přebudována na muzeum.

Mešita Sultan Ahmed. Díky obložení stěn modrými dlaždicemi je Mešita Sultan Ahmed též známa jako Modrá mešita. Je nejznámějším symbolem Istanbulu hned po Hagii Sofii, jedná se o největší mešitu ve městě, která jako jediná má šest minaretů. U mešit platí pravidlo: běžná mešita má jeden minaret, lepší může mít dva minarety, ale šest minaretů smí mít pouze mešita v Mekce. Pověst proto praví, že sultán musel nakonec nechat postavit v Mekce sedmý minaret.

Tulipánová mešita (turecky laleli Džamii) je mešita postavená v 18. století za Mustafy III. Mešita je nejhezčím příkladem osmanského baroka. Beyazitova věž – dobře viditelná dominanta univerzity, z 19. století.

Archeologické muzeum (turecky Arkeoloji Müzesi) je muzeum s významnou sbírkou antického umění ve městě. Nejznámější exponát je socha Alexandra Velikého a sarkofág z roku 310 před naším

 

Náš poznatek z dnešního dne :

Připluli jsme do Istanbulu ráno před sedmou hodinou a byli jsme domluveni se Zdeňkem a Věrou, že po osmé hodině vyrazíme do města. Zdeněk a Věra navštívili Istanbul asi před 15 lety a toto jsme vítali, protože už měli o tomto městě nějaké poznatky. Už první pohled z lodi na historické centrum byl úchvatný. Zahlédli jsme už štíhlé minarety i kopule mešit z naší 30 metrů vysoké lodi a těšili se na výlet. Rozhodli jsme se, že půjdeme pěšky, od lodi jsme měli vzdálenost asi 1 km k mostu, který spojuje evropskou a asijskou část města. Na mostě jsme si všimli velkého množství rybářů, kteří stáli přímo na mostě a měly nahozeny udice. Pod mostem bylo také živo. Byly zde umístěny v dolním patře restaurace a obchody a pouze střední vysoká část mostu slouží pro proplouvání lodí. Připadlo nám to jako výborná myšlenka na využití dolní části mostu. V dálce jsme zahlédli další mosty vesměs modernější konstrukce, které umožňují motorovým vozidlům i chodcům přesun na druhou stranu zálivu Zlatý roh. Ale také zde velmi intenzivně funguje lodní přeprava. Pro turisty zde své služby nabízí Bigbus – autobus Hop on Hop off a na delší trati se vyplatí použít tramvaj. Stále do kopce jsme stoupali uličkami starého Instanbulu a všude bylo plno obchůdků a obchodů. Dostali jsme se na návrší k rozsáhlému sultánovu paláci a k mešitě Hagia Sophia, která byla přestavěna z bývalého křesťanského kostela na mešitu a v roce 1934 se stala muzeem. Zde jsme se s našimi přáteli rozdělili, abychom je nezdržovali v prohlídce muzeí, protože my se často kvůli filmování a fotografování zastavujeme. Hagia Sophia je velmi rozsáhlá stavba, která je v dost poškozeném stavu. Viděli jsme tam lešení, ale rekonstrukce zřejmě teprve začne. Celé okolí tvoří park a tím jsme prošli ke světoznámé mešitě Sultan Ahmed, která je obecně známá jako Modrá mešita. U ní je šest krásných štíhlých vysokých minaretů, z nichž jeden se právě opravuje. Také jsme měli možnost vejít dovnitř, samozřejmě bez bot a pro ženy bylo nutné „přestrojení“, zapůjčují se zde dlouhé modré sukně a šátky na hlavu. Později jsme i zaslechli z této i dalších mešit svolávání k muslimské modlitbě, které je z věží minaretů zesíleno ampliony. Potom jsme ještě cestou potkali Lindu a Petra u jedné z mnoha prodejen s cukrovinkami a následně jsme navštívili Velký bazar, který má světové prvenství ve stáří budov a také ve své velikosti, protože je zde 3000 obchodů se zbožím všeho druhu a pracuje zde kolem 30 tisíc lidí. Docela unaveni jsme se po 7 hodinách zase pěšky vrátili přes most Galata k naší lodi. O dvě hodiny později už zase Queen Elizabeth zvedla kotvy a pluje s námi směr Pireus.

 

Náhledy fotografií ze složky Plavba Istanbul - Pireus, Atheny, Řecko

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář