Jdi na obsah Jdi na menu

Druhá plavba kolem světa – den sto dvacátýprvní

6. 5. 2016

Druhá plavba kolem světa – den sto dvacátý první

 

18.týden, do konce zbývá 6 dnů

Pátek 6.5.2016 - 18.týden

Trasa: Valencie, Španělsko

 

Zajímavosti z Wikipedie :

 

Španělsko, oficiálně Španělské království (španělsky a galicijsky Reino de España; katalánsky Regne d'Espanya; baskicky Espainiako Erresuma) je stát ležící na Pyrenejském poloostrově. Na západě hraničí s Portugalskem, na severovýchodě s Andorrou a Francií a na jihu s Gibraltarem; španělské severoafrické državy Ceuta a Melilla mají pozemní hranici s Marokem. Ke Španělskému království patří i Kanárské ostrovyAtlantském oceánu a Baleáry ve Středozemním moři. Součástí Španělska je i katalánské město Llívia, které je zcela obklopeno územím Francie.

Španělsko je konstituční monarchií, členem Evropské unie, NATO a dalších organizací. Podle demokratické ústavy z roku 1978 je v celé zemi úředním jazykem španělština (kastilština); další jazyky jsou uznávány jako úřední jednotlivými autonomními společenstvími.

Dějiny

Dávná historie

Na Pyrenejském poloostrově žili lidé již před pěti tisíci lety. V historické době jsou zde doloženy četné kmeny, zčásti keltského, zčásti iberského původu (z iberštiny se dochovaly četné jazykové zlomky v nápisech). Ve třetím století př. n. l. sem expandovalo Kartágo, následované římskou říší. Od 2. století př. n. l. postupně ovládl celý poloostrov Řím a jeho představitelé zde zřídili několik provincií (Lusitania, Baetica, Hispania Tarraconensis). Spolu s tím nastoupila romanizace vycházející z nově zřizovaných či starších městských center, jako byly Toletum (Toledo), Hispalis (Sevilla), Tarraco (Tarragona) či Carthago Nova (Cartagena). Římané stavěli cesty, vodovody, přístavy a zcela změnili tvář celé oblasti – germánské kmeny, které sem začaly pronikat na sklonku antiky v 5. století, tak starověkou Hispánii nalezly jako plně romanizovanou zemi.

Z nových dobyvatelů byli nejúspěšnější germánští Vizigóti a Svébové, kteří na poloostrově vytvořili stabilní království, od sklonku 6. století sjednocené v jeden celek pod vládou vizigótských králů v Toledu (viz Vizigótská říše). Původní germánská elita se brzy romanizovala a spolu se starou elitou hispanořímskou vytvořila novou vedoucí vrstvu země. Ruku v ruce s tím došlo i k unifikaci náboženské, když král Rekkared I. přestoupil se svými šlechtici ke katolicismu a vzdal se tradičního germánského ariánství. Přesto ve vizigótském království působily odstředivé síly, navenek se projevující častými boji o trůn. Tohoto oslabení ústřední vlády využila arabsko-berberská armáda pod vedením Tárika ibn Zijád a v osmidenní bitvě porazila vizigótské vojsko roku 711 u Jérez de la Frontera. Na příštích několik staletí ovládli většinu Pyrenejského poloostrova muslimové.

Muslimské Španělsko a Reconquista

Berbeři a Arabové ze severní Afriky (na Pyrenejském poloostrově zvaní Maurové) zanechali v zemi nesmazatelné stopy – Španělsko zvané Al-Andalus se stalo nejzápadnější výspou islámského světa, která se roku 929 odtrhla od arabské říše a vytvořila samostatný córdobský chalífát. Šlo o vyspělý státní útvar, jenž kulturní a vzdělanostní úrovní převyšoval většinu soudobých evropských států. Jeho města se vyznačovala rozvinutou řemeslnou výrobou a obchodem, pokročilou architekturou a městskou zástavbou, částečně zachovalou v historických jádrech měst jako Córdoba, Granada a Sevilla. Dodnes se dochovala Mezquita v Córdobě, přestavěná ovšem na katedrálu. V rámci chalífátu víceméně v klidu koexistovali Židé, křesťané i muslimové. Roku 1031 se však jednotný córdobský chalífát rozpadl na řadu menších království (tzv. taifas), což umožnilo razantnější nástup reconquisty — znovudobývání Pyrenejského poloostrova křesťany.

Reconquista byla zahájena krátce poté, co Maurové Pyrenejský poloostrov ovládli, podle tradice vítěznou bitvou vizigótského šlechtice Pelaya proti arabskému trestnému oddílu, která se odehrála roku 718 nebo 722 u Covadongy. Poté bylo na severu založeno křesťanské království Asturie, které se později rozšířilo do města León a přijalo jeho jméno. Postupně tu vykrystalizovaly další křesťanské státečky Kastilie, Galicie a Portugalsko. Ve východní části existovala Navarra a později tu vzniklo království Aragon. Tyto státní celky se postupně zapojily do reconquisty. Ta byla dlouhodobým procesem s četnými zvraty, kdy válku střídaly dlouhodobé etapy mírového soužití muslimů s křesťany a židy. Postupně však byly maurské državy zatlačovány k jihu, zatímco křesťanské státy rozšiřovaly svoje území a sjednocovaly se (Kastilie, Aragon, Portugalsko).

Rozhodující mezník reconquisty tvoří dobytí Toleda roku 1085, které se stalo základnou pro další výboje k jihu. Dále to byla bitva u Las Navas de Tolosa v roce 1212, v níž maurská vojska utrpěla natolik zdrcující porážku, že to vedlo k jejich bezprostřednímu kolapsu a následnému dobytí Sevilly a Córdoby. Maurská království byla postupně likvidována. Koncem 13. století zbylo pouze království (emirát) Granada na jihu země, jehož posledním maurským králem byl Boabdil.

15. století

V 15. století představoval maurské panství na Pyrenejském poloostrově už jen malý emirát Granada. Na druhé straně Kastilie položil sňatek dědičky kastilského trůnu Isabely Kastilské a dědice aragonského trůnu Ferdinanda II. Aragonského (1469) základy k trvalému sjednocení dvou nejmocnějších křesťanských států Pyrenejského poloostrova do španělského království. Formálně k němu došlo až nástupem na trůn jejich vnuka Karla I. Habsburského, neboť Isabela a Ferdinand vládli samostatně každý ve svém království a v zemi svého partnera byli pouze zástupci panovníka. Ještě za katolických Veličenstev, jak byli nazýváni, padla Granada (1492) a Španělsku se otevřela cesta k expanzi mimo Pyrenejský poloostrov. Ta se soustředila jednak na Středomoří, kde se již mnohem dříve prosadili Aragonci (Sicílie, Neapolsko ad.), jednak na nové zámořské objevy, které podporovala Kastilie. První objevná plavba byla dílem janovského námořníka Kryštofa Kolumba (1492), později ho následovali mnozí další. Zhruba v této době se změnil význam slova Španělsko (Hispanie, původně označující celý Pyrenejský poloostrov) na označení státu.

Španělsko za vlády Habsburků v 16. - 17. století

V 16. století se Španělsko pod vládou španělských Habsburků Karla I. (1516-1556) a jeho syna Filipa II. (1556-1598) stalo nejmocnější zemí západní a střední Evropy. Období vlády Karla I. a Filipa II. se také označuje jako zlatý věk ve Španělsku. Mocenské postavení Filipa II. bylo založeno především na bohatství, které dovážely do země tzv. stříbrné konvoje z nově objevených zámořských zemí, a na rozsahu habsburských držav. Karel I. vládl nejen vlastnímu Španělsku, ale také neapolskému království a Sicílii, Nizozemí a obrovským zámořským državám. Právem mohl tvrdit, že nad jeho zemí Slunce nezapadá. Kromě toho byl dědicem tzv. dědičných habsburských zemí ve střední Evropě, které přenechal roku 1521-1522 bruselskými smlouvami mladšímu bratru Ferdinandovi. Roku 1519 byl zvolen římským králem a později korunován římským císařem (Karel V.). Roku 1580 byl Filip II. zvolen portugalským králem, a Portugalsko se tak spojilo personální unií se Španělskem.

Objevení Ameriky a vyvrácení zdejších původních říší přineslo Španělsku velké bohatství, které však nebylo produktivně využíváno (na rozvoj výroby a obchodu - z obchodování s dovezeným zbožím bohatli především nizozemští kupci). Většina bohatství plynoucí z amerických kolonií byla spotřebována na přepychový život panovnického dvora a především na nákladné válčení (Karel vedl zdlouhavé války s Francií o Itálii a bojoval s protestanty v říši, Filip válčil v odbojném Nizozemí a neúspěšně se pokoušel o invazi do protestantské Anglie). To se později projevilo v ekonomickém zaostávání Španělska za vyspělými zeměmi západní Evropy. Velkou vinu na tom neslo také nastolení absolutistického systému vlády, který podvazoval hospodářskou i politickou aktivitu měšťanstva, což se projevilo především po potlačení povstání vnitrozemských kastilských měst, které probíhalo v letech 1520-1521 a do historie vstoupilo pod názvem povstání komunérů. Španělskému hospodářství neprospělo ani vyhnání morisků (pokřtěných Maurů) v letech 1609-1614.

Za vlády Filipa III. (1598-1621) se projevil hospodářský úpadek země naplno. Řemeslná výroba se nerozvíjela, nevznikaly tu ani manufaktury jako v Anglii a Nizozemí. Přitom na poloostrově byl například dostatek kvalitní suroviny na výrobu sukna, neboť v Andalusii se hojně chovaly ovce. Obchodní transakce byly podřízeny vysoké dani, tzv. alcabale.

Důsledky hospodářského úpadku Španělska se v politické oblasti projevily během třicetileté války. Španělsko do ní vstoupilo ještě jako první mocnost Evropy, ale na jejím konci již bylo jen druhořadým evropským státem.

Při nájezdech berberských (barbarských) pirátů ze Severní Afriky v 16. až 19. století byly statisíce obyvatel Španělska odvlečeny do otroctví. Mezi piráty bylo mnoho Maurů, kteří se tak mstili za své vyhnání ze Španělska po dobytí maurské (arabské) Granady roku 1492. Do čela severoafrických pirátů se počátkem 16. století postavil obávaný turecký pirát Chajruddín Barbarossa. V roce 1571 byla spojená turecko-alžírská flotila poražena Španěly a jejich spojenci v krvavé bitvě u Lepanta, ale během několika let získali piráti svou převahu ve Středomoří zpět. Pobřeží Itálie, Španělska a středomořských ostrovů bylo prakticky vylidněno, obyvatelé byli odvlečeni do otroctví nebo uprchli do hor, do otroctví byl unesen i mladý Miguel de Cervantes a několik let žil jako otrok v Alžíru, než byl vykoupen svou rodinou. Definitivní konec pirátství v Severní Africe nastal až roku 1830 po dobytí Alžíru Francouzi.

Kosmopolitnost společnosti Pyrenejského poloostrova byla po vyhnání Morisků a židů zničena, ale mnoho pozůstatků z mnoha národností a kultur zůstává ve španělské hudbě, architektuře, jídle a v mnoha dalších věcech.

18. století

Roku 1700 zemřel poslední španělský král z rodu Habsburků Karel II., aniž by zanechal mužského dědice. Následně vypukly války o dědictví španělské (17011714), do nichž se zapojily všechny tehdejší evropské mocnosti s výjimkou Švédska, Ruska a Osmanské říše. O španělskou korunu usilovali především rakouští Habsburkové a francouzští Bourboni. Uspěli nakonec Bourboni, ovšem museli zaručit, že nikdy nedojde ke spojení francouzského a španělského trůnu v rukou jedné osoby. Španělsko též ztratilo své pozice ve Středomoří, neboť tamní území bylo postoupeno jakožto kompenzace rakouským Habsburkům a rodu savojských vévodů. Války prokázaly slabost Španělska, jehož území jimi bylo poničeno. Španělsko během nich přestalo být vnímáno jako velmoc.

19. století

Napoleon Bonaparte se rozhodl, že podnikne invazi do Španělska a na španělský trůn dosadil svého bratra Josepha. V letech 1808-1814 probíhal v zemi boj o nezávislost. V roce 1812 byla v Cádizu přijata první španělská ústava, na dobové poměry velmi liberální. Válka za nezávislost po Vídeňském kongresu vyústila v návrat Ferdinanda VII. na španělský trůn a obnovení absolutistických pořádků v zemi.

19. století bylo Španělsko chudým státem. V Jižní a Střední Americe proběhly války za osvobození od španělského koloniálního režimu. Hlavním představitelem tohoto osvobozeneckého hnutí byl Simón Bolívar. V jeho důsledku přišlo Španělsko v prvních dvou desetiletích 19. století o většinu svých amerických kolonií. Zbytek 19. století se pak nesl ve znamení bojů mezi zastánci liberální revoluce a absolutistické monarchie, tzv. karlistických válek a později sporů mezi monarchisty a republikány. Mezi lety 1873-1874 existovala ve Španělsku tzv. 1. republika. V roce 1898 vypukla Španělsko-americká válka, ve které Španělsko přišlo o ostrov Kubu, o Portoriko a Filipíny a menší ostrovy v Mikronésii.

20. století

Počátek 20. století byl ve Španělsku ve znamení klidu, míru a ekonomického rozvoje. Politická krize vedla však nejprve k nastolení diktatury Miguela Primo de Rivery, a poté k vyhlášení republiky a odchodu španělského krále do exilu. Bylo to období druhé španělské republiky. Sílící sociální a politické konflikty vedly k vypuknutí občanské války. V  roce 1939 válka skončila nástupem diktátora Francisca Franca, který vládl až do své smrti v roce 1975. Již za své vlády rozhodl, že Španělsko se stane monarchií a připravil předání moci vnukovi svrženého krále Juanu Carlosovi.

Tento král má převážně reprezentativní funkci, ale během pokusu o vojenský převrat v roce 1981 jednoznačně odmítl podpořit vzbouřence a postavil se svou formální i neformální autoritou na stranu úřadující vlády, čímž pomohl k potlačení pokusu o převrat.

Během druhé světové války zachovávalo Španělsko neutralitu. Po válce se dostalo postupně z izolace a díky své jednoznačně antikomunistické vládě se stalo ve studené válce spojencem západního světa. V šedesátých letech zažívalo nebývalý ekonomický rozvoj a došlo i k rozvoji turistického ruchu. Někteří kritici namítají, že některé z projektů byly nešetrné k životnímu prostředí

V  roce 1982 stalo se členem NATO, v roce 1986 členem Evropské unie a v roce 1999 vstoupilo do eurozóny, když kurs národní měny svázalo pevným přepočítacím kurzem s jednotnou evropskou měnou eurem, na které později přestoupilo.

21. století

Od 1. ledna 2002 zavedla země euro, které nahradilo předchozí španělskou pesetu. Španělská ekonomika v té době rychle rostla zejména následkem stavebního boomu; to však skončilo s ekonomickou krizí roku 2008. Počátek 21. století je zároveň dobou velmi silné imigrace obyvatel zejména z Jižní Ameriky, Maroka a jihovýchodní Evropy.

Dne 11. března 2004 se madridské příměstské vlaky staly terčem teroristických útoků organizace al-Káida. Při útocích zemřelo 192 lidí a 1460 lidí bylo zraněno. Tyto útoky a neobratná snaha španělské vlády připsat je ETA jsou považovány za jeden z důvodů nečekaného vítězství socialistů ve volbách (42,59 % hlasů) nad favorizovanými lidovci Josého Aznara. Dalším důvodem byl liknavý postup při řešení ekologické katastrofy, kterou způsobila havárie ropného tankeru Prestige u břehů Galicie v listopadu 2002, a Aznarova podpora války v Iráku.

José Luis Rodríguez Zapatero a jeho Španělská socialistická dělnická strana v roce 2008 své postavení ve volbách obhájila a dokonce ještě posílila, když místo 164 získala 169 poslaneckých mandátů (43,87 % hlasů). Současně oslabily regionální (nacionalistické) a menší strany.

Geografie

Vnitrozemí Španělska dominují vysoké náhorní plošiny (španělsky mesetas) jako Meseta León a La Mancha a pohoří Pyreneje, Sierra Nevada a Kantaberské pohoří. Z těchto pohoří vytékají řeky Tajo, Ebro, Duero, Guadiana a Guadalquivir. Údolní nivy jsou podél pobřeží, největší z nich leží u Guadalquivir v Andalusii, na východě jsou údolí řek Segura, Júcar a Turia. Z východu Španělsko omývá Středozemní moře, ve kterém se nacházejí Baleárské ostrovy; ze severu Biskajský záliv, ze západu Atlantský oceán, ve kterém se nacházejí Kanárské ostrovy.

Nejvyšší horou je Pico de Teide (3718 m) na ostrově Tenerife, jedna z největších sopek světa. Na pevninském Španělsku náleží prvenství hoře Mulhacén (3478 m) u Granady, následuje Pico de Aneto (3404 m), nejvyšší vrcholek Pyrenejí.

Politika

Nejvyššími státními orgány jsou král, parlament a vláda. Král je hlavou státu, reprezentuje stát navenek, svolává a rozpouští parlament. Má pravomoc schvalovat a vyhlašovat zákony. Je hlavou státu na základě systému primogenitury. Parlament je dvoukomorový, skládá se z Kongresu poslanců a Senátu. Kongres poslanců je volen na 4 roky na základě poměrného zastoupení, volebním obvodem je provincie. Senát je volen na 4 roky. Výkonná a nařizovací moc je svěřena vládě. Jejím poradním orgánem je Státní rada. Předseda vlády může být zastoupen králem nebo parlamentem.

Územní nároky

Území nárokovaná Španělskem

Španělsko žádá o navrácení Gibraltaru, malé britské državy na jižním pobřeží. Byl obsazen během Války o španělské dědictví v roce 1704 a byl přiznán Británii roku 1713 Utrechtskou smlouvou.

Španělská území nárokovaná jinými státy

Maroko nárokuje španělská města Ceuta a Melilla a neobydlené Španělské severoafrické državy na severním pobřeží Afriky. Maroko prohlašuje, že tato území byla získána neoprávněně a Maroko nemohlo nijak zabránit obsazení těchto území a nikdy nebyly podepsány smlouvy o předání.

Portugalsko neuznává španělskou suverenitu nad územím Olivenza. Portugalsko si podle Vídeňské smlouvy (1815), kterou Španělsko podepsalo, vyhrazuje navrácení území. Španělé uvádějí, že Vídeňská smlouva je neplatná a podle Badajozské smlouvy patří území Španělsku a pouze povzbuzuje obě strany k diplomatickému řešení.

Správní rozdělení

Španělské království se dělí do 17 autonomních společenství (comunidades autónomas) a 2 autonomní města (ciudades autónomas). Ty jsou dál rozděleny do 50 provincií.

 

Valencie (katalánsky València, španělsky Valencia) je město, ležící na Costa del Azahar (volný český překlad Pobřeží pomerančového květu), což je průmyslová oblast při Valencijském zálivu. Počtem obyvatel je třetím největším městem ve Španělsku.

Město leží na řece Turia, přibližně uprostřed cesty mezi městy Castelló de la Plana a Alicante. Valencia je hlavním městem provincie Valencia a Valencijského společenství. Město mělo v roce 2008 810 000 obyvatel. Počet obyvatel městské aglomerace Valencie byl v roce 2000 kolem 1 012 000 lidí. Celkový počet obyvatel (zástavba a satelitní města) byl v roce 2005 1 623 724 obyvatel.

Valencia má středomořské klima se suchými a horkými léty a mírnými zimami.

Dějiny       

Valencie byla založena při římské kolonizaci roku 138 př. n. l. za konzula Decima Iunia Bruta Callaica, a to pod názvem Valentia Edetanorum. Po osmi stoletích, v roce 711, obsadili město Arabové, kteří sem přinesli také svůj jazyk, zvyky, islámské náboženství a právní řád. Arabské panství se udrželo půl tisíciletí; v roce 1238 král Jakub I. Aragonský město dobyl a půdu rozdělil mezi šlechtu, která se účastnila jeho tažení. Jakub zavedl nové zákony, takzvané valencijské furs (španělsky fueros), jejichž platnost se rozšířila na celé Valencijské království. Platnost furs ukončil v 18. století španělský král Filip V.: mělo jít o trest za to, že se Valencie spojila s císařem Karlem VI. ve válce o dědictví španělské.

Po období stagnace začalo město v 2. polovině 19. století rychle růst za někdejší hradby, které byly zbořeny. Během španělské občanské války byla Valencia krátce hlavním městem druhé španělské republiky, poražené nakonec fašisty. Teprve v roce 1982 byla obnovena valencijská autonomie, čímž vzrostl i význam Valencie jako jejího hlavního města.

Město, památky a stavby

Střed Valencie leží v záhybu ramene řeky Turia, necelých pět kilometrů západně od Středozemního moře. Vlastní tok řeky, respektive její koryto, byl ve druhé polovině dvacátého století přeložen na jih od města. V bývalém korytě (přes které stále vedou mosty) je dnes přes 9km dlouhý park Jardí del Túria, který je jedním z největších městských parkú v Evropě. Ve středu města se nachází katedrála Panny Marie (lidově ve valencijštině zvaná la Seu) ze třináctého století, postavená na místě někdejší mešity, které ale zase předcházela vizigótská katedrála. Katedrála má tři brány, jeden z hlavních vstupů je z náměstí Plaça de la Reina, druhý z Plaça de la Seu. Vedle katedrály stojí gotická věž s barokními prvky el Micalet (Michálek). V jihozápadní části náměstí Plaça de la Reina, respektive již na malém náměstí Plaça de Santa Caterina, stojí kostel sv. Kateřiny z 13. st. V 16. st. rekonstruován, v 18. st. barokně upraven. Zvonice je z konce 17. st. Na okraji historického centra jihozápadně od katedrály najdeme rozlehlou modernistickou budovu tržnice Mercat Central (Hlavní nebo Centrální tržnice) z roku 1914. Naproti stojí jediná valencijská památka zapsaná na seznamu světového dědictví UNESCO, gotická budova tzv. Hedvábné burzy La Llotja de la Seda. Stavba je z let 1482 až 1548 a jedná se o jednu z mála dochovaných gotických památek ve městě. Ve stejné ulici je farní kostel Sant Joan del Mercat, založený v roce 1240, současná podoba je ze 17. a 18. st. Jižně od kostela se nachází jedno z největších náměstí centra města Plaça de l'Ajuntament (bohužel slouží spíše jako dopravní křižovatka), kde se nachází historická budova radnice. Sto metrů jižně pak leží valencijské vlakové nádraží Estació del Nord, budova je z roku 1917.

Mimo oblast starého města, v jihovýchodní části Valencie, v oblasti parku Jardín del Turia, leží komplex budov současné architektury Město umění a věd od původem místního architekta S. Calatravy. Calatrava dosáhl mezinárodního věhlasu, jeho práce jsou často kontroverzní zejména co se týče charakteru veřejného prostoru, uživatelské přívětivosti, užitých materiálů a následně údržby a trvanlivosti staveb.

 

Náš poznatek z dnešního dne :

 

Dnes nás očekává španělské město Valencie. Přestože jsme věděli, že přistaneme až v devět hodin, byli jsme na palubě už mnohem dříve. Venku bylo chladno a tmavé mraky nevěštily nic dobrého. Proto jsme po zvážení všech pro a proti zrušili náš původní úmysl vydat se do města na našich elektrokolech. Kromě počasí hrál v náš neprospěch i fakt, že návrat na loď byl vyhlášen už v 15.30. Rozhodli jsme se tedy raději použít autobus. Než byl po přistání připraven můstek a než s námi autobus vyjel směrem do města bylo už deset hodin. O městě jsme se už dříve dozvěděli, že je skvostem nejen španělské, ale i světové architektury a jsou zde nádherné a jedinečné budovy a kostely. Byli jsme zvědaví, jak se město vypořádalo s tím, že zrušili tok řeky, procházející městem a její koryto přesunuli mimo obydlenou oblast. V tomto dřívějším korytě řeky je v délce 9 km vybudován městský park se sportovištěmi, cyklostezkami, běžeckými drahami i oddychovými zónami, plnými zeleně. Řeka v minulém století způsobila při povodni ve městě velké škody na lidských životech i na majetku. Historické centrum je tvořené hlavně krásnými náměstími, které jsou spolu spojeny množstvím půvabných úzkých uliček a zákoutí. Všechny plochy jsou krásně dlážděné, budovy opravené a udržované. Přijeli jsme v den velkých příprav na nějakou slavnost, kdy město bylo vyzdobeno prapory. Některé budovy a balkony byly pro tuto událost slavnostně vyzdobeny. Ve Valencii je snad tisíc věží a věžiček v různých stavebních stylech. V samém srdci města jakýkoliv pohled zachytí nějakou z věží. Krásně vynikají zejména na perspektivně zúžených sluncem ozářených koncích starých úzkých uliček. Přes koryto staré řeky se klenou kamenné ozdobné mosty. Po prohlédnutí starého města jsme prošli po jednom z těchto historických mostů na druhou stranu, kde se nachází muzeum krásného umění a archeologické muzeum včetně nádherného upraveného parku. V parku jsou cizokrajné dřeviny, mnoho zahradních a vodních ozdobných prvků včetně soch a pomníků. Bývala zde i malá zoologická zahrada, nyní je tu jen jezírko s vodním ptactvem. V parku je umístěna galerie velkoplošných fotografií s nejkrásnějšími horami a sopkami z celého světa. Je jich asi šedesát. Překvapením pro nás byly dva obchody se starožitnostmi včetně obrazů a nábytku. Zde jsme strávili také příjemnou chvilku. Celé pětihodinové poznávání se nám velmi líbilo. Toto město by si zasloužilo samostatný výlet s většími časovými možnostmi.

 

Náhledy fotografií ze složky Plavba Valleta - Valencia, Španělsko

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář