Jdi na obsah Jdi na menu

Druhá plavba kolem světa – den sedmdesátý čtvrtý

20. 3. 2016

Druhá plavba kolem světa – den sedmdesátý čtvrtý

 

11.týden, do konce zbývá 53 dnů

Neděle 20.3.2016  - 11.týden

Trasa: Yokohama (Tokio), Japonsko

 

Zajímavosti z Wikipedie :

Japonsko, část 3. Administrativní dělení. Japonsko se dělí na 47 prefektur. Hlavní město Japonska Tokio (東京) má 8,2 milionů obyvatel, včetně předměstí až cca 12 milionů. Tokio není v Japonsku oficiálně město. Jde o jednu z několika prefektur (3 - 6), které tvoří souvislé osídlení v zahraničí označované jako Tokio, přesněji jako Velké Tokio. Na území prefektury Tokio se pouze nachází vládní budovy, císařský palác a centrum oblasti. Naopak 1/3 prefektury je pokryta horami a lesy.

Další významná města

Hlavní ostrovy

Japonsko je konstituční monarchie, kde moc císaře je maximálně omezena. Jeho funkce je pouze reprezentativní, ústava z roku 1947 definuje jeho pozici takto: „Císař je symbol státu a jednoty národa, odvozuje svou moc a postavení od vůle národa, v němž tkví nezávislá moc“. Nepřímo je tedy řečeno, že Císař již není pozemský potomek bohů, ale běžný monarcha. Toto prohlášení učinil císař Hirohito. Moc drží v rukou převážně japonský premiér a další zvolení členové Národního shromáždění, zatímco svoboda volby spočívá na japonských občanech. Císař působí především jako hlava státu při diplomatických příležitostech. Současným císařem je Akihito. Jeho nástupcem na trůně je Naruhito, korunní princ Japonska.

Zákonodárným orgánem je dvoukomorový Japonský parlament. Skládá se z Poslanecké sněmovny, která má 480 členů, volených každé čtyři roky nebo při předčasných volbách, a Sněmovny rádců s 242 členy, volených na šestileté období. Aktivní volební právo mají osoby starší 20 let, volí se tajně do všech zastupitelských úřadů. Liberálně demokratická strana (LDP) byla u moci od roku 1955 až do roku 2009, s výjimkou krátkodobé koaliční vlády zformované opozičními stranami v roce 1993. Největší opoziční stranou byla po desetiletí sociálně liberální Demokratická strana Japonska (DPJ), které poprvé a s velkým náskokem zvítězila v předčasných parlamentních volbách v srpnu 2009.

Premiér je hlavou vlády, je jmenován japonským císařem poté, co je navržen parlamentem, a Poslanecká sněmovna mu musí vyslovit důvěru. Mezi jeho důležité pravomoci patří jmenování a odvolávání ministrů, z nichž většina musí být členy parlamentu. V současnosti slouží jako předseda japonské vlády Šinzó Abe.

Historicky byl japonský politický systém ovlivněn hlavně Čínou. Nicméně ke konci 19. století byl právní systém z velké části založen na evropském právu, zejména pak na systému ve Francii a Německu. Například v roce 1896 japonská vláda zavedla občanský zákoník založený na německém modelu. S poválečnými změnami zůstává tento zákoník platný i v dnešním Japonsku. Moc zákonodárná náleží japonskému Národnímu shromáždění. Současná ústava vyžaduje, aby císař vyhlásil legislativu, která prošla parlamentem, aniž by mu dávala pravomoc zákon odmítnout. Moc soudní je v Japonsku rozdělena do 4 základních stupňů: Nejvyšší soud a 3 stupně nižších soudů.

EKONOMIKA A MEZINÁRODNÍ VZTAHY. Japonská ekonomika je třetí největší na světě a dá se označit za asijskou ekonomickou velmoc. Největší růst zaznamenala v druhé polovině 20. století, když v 60. letech rostla průměrně o 10 % ročně, v 70. pak o 5 %. Zaměřuje se hlavně na průmysl – výrobu automobilů (Japonsko je druhý největší výrobce automobilů na světě.), dopravních prostředků, elektroniky, strojírenství. Těží ze vzdělané a disciplinované pracovní síly, v posledních letech ji ale trápí deflace.

Japonsko má dodnes řadu pohraničních sporů o území s okolními státy - Ruskem, Čínou, Jižní Koreou, Tchaj-wanem.

Kultura.

Velmi známé je japonské umění krásného písma - kaligrafie, komiksy - manga (čtou se, jak je pro Japonsko typické, zprava doleva), origami (skládačky z papíru), ikebana (umění aranžování květin), a čajové obřady.

Významným symbolem Japonska je i kimono (tradiční japonský oděv), mnohdy viděný na umělkyních zvaných gejša (společnice, které baví tradičními tanci, hrou na hudební nástroje, příjemnou konverzací apod.); třebaže se jako běžný oděv již téměř nenosí, často (v rodinách či u osob ctících tradici) je používán při významných příležitostech (svatba ap.)

Tradiční japonské divadlo a japonské divadlo kjógen byly vyhlášeny jako světové nemateriální kulturní dědictví UNESCO.

Japonská kinematografie obohatila filmy o žánry:

  • anime - jde o kreslené filmy či seriály,
  • džidaigeki – japonské historické filmy o samurajích,
  • japonský horor (J-horor), filmy s obřími netvory (kaidžú),
  • pink filmy (název z angličtiny) – japonská „softcore“ pornografie, filmy o Jakuze.

Fotografie.

Jako v mnoha zemích byl vývoj techniky, řemesla a umění fotografie v Japonsku mimo jiné důsledkem změny technologie, zlepšování ekonomických podmínek a míry uznání fotografie jako svéprávné formy umění. Fotografie se v Japonsku vyvíjela za silné spoluúčasti a zájmu od počátků tohoto umění k úspěchům značného počtu Japonců ve světě fotografie do dnešních dní. Situaci ovlivnila izolace země, která byla stranou od okolního světa až do roku 1854. Jedním z průkopníků fotografie byl Švýcar Pierre Rossier, kterého na východ poslala londýnská firma Negretti and Zambra. Do tohoto umění zasvětil fotografy jako byli Ueno Hikoma, Horie Kuwadžiró nebo Maeda Genzó. První evropští turisté sem začali připlouvat v 70. letech 19. století a fotografie se začala rozvíjet komerčně. Pečlivě kolorované snímky zobrazovaly nejen staré Japonsko a jeho památky, ale také japonské zvyky, portréty japonských krasavic a samurajů. Přibližně 80. léta v japonské fotografii byla mezníkem, kdy začalo tvořit více japonských fotografů, například Kazumasa Ogawa, Adolfo Farsari, Raimund von Stillfried, Kusakabe Kimbei, Šin’iči Suzuki nebo Tamamura Kózaburó. Byli to oni, kdo připravili cestu pro tuto rychle rostoucí profesi během druhé poloviny 19. století. Fotografie v Japonsku byla časem přijata jako umělecká forma a dnes se japonští fotografové aktivně účastní na klíčových výstavách po celém světě.

V Japonsku se nachází celá řada předních světových výrobců klasických i digitálních fotoaparátů a fotografické optiky, nespočet fotografických organizací a každoročně je udělováno několik fotografických ocenění.

Tokio (japonsky: 東京, Tókjó) je hlavní město Japonska a sídlo japonského císaře. Název znamená Východní hlavní město.

Tokio není v Japonsku oficiálně město. Jde o jednu z několika prefektur (dále Saitama, Čiba, Kanagawa, okrajově i další, viz též článek prefektura Tokio), které tvoří souvislé osídlení v zahraničí označované jako Tokio, přesněji jako Velké Tokio. Na území prefektury Tokio se pouze nachází vládní budovy, císařský palác a hospodářské, kulturní a dopravní centrum oblasti megalopole označované v Japonsku jako Kantó, v zahraničí jako Tokio. Naopak 1/3 prefektury je pokryta horami a lesy. Samotné Tokio nemá jedno městské centrum, ale řadu menších či větších. Ta jsou rozmístěna po obvodě kruhové městské železnice v centru Tokia. Tento článek pojednává dále převážně o Tokiu v západním pojetí.

Tokio se nachází na ostrově Honšú v regionu Kantó. Žije v něm více než 9 milionů obyvatel (s předměstími okolo 40 milionů), což je asi 10 % (resp. 25%) japonské populace, a je největším městem Japonska. Až do roku 1868 se město jmenovalo Edo. Tokio může mít dnes problémy kvůli tomu, že leží v seismicky aktivní oblasti.

Tokio je se svými skoro 40 miliony obyvatel momentálně považováno za největší velkoměsto na světě.

Historie města. Tokio se dříve jmenovalo Edo. Postihlo ho mnoho katastrof:

  • 1923 - Velké zemětřesení v Kantó při kterém zahynulo přes 142 000 obyvatel
  • 9. března a 10. března 1945 - vybombardováno USA pomocí 333 B-29 a 1 665 tun napalmu, zahynulo přes 100 000 obyvatel. Byl to nejsmrtelnější letecký útok v historii. Zcela zničena byla oblast o rozloze přes 40 km², tj. zhruba čtvrtina území města. Podobně dopadla další japonská města Kóbe, Ósaka, Jokohama…
  • 20. března 1995 zaútočila na tokijské metro teroristická sekta Óm šinrikjó. Její vůdce Asahara Šókó byl odsouzen k smrti (poprava ještě nebyla vykonána)

A další menší či větší otřesy a vlny tsunami každý rok.

Počet obyvatel. Město má bez aglomerace kolem 12 527 115 obyvatel, ale s aglomerací je největší město na světě (38 milionů obyvatel). K tokijské aglomeraci patří Kawasaki, Jokohama a mnoho dalších okolních měst. Podle prognóz se počet obyvatel Tokia nadále zvyšuje a zvyšovat se bude.

Znečištění. Extrémní množství aut v Tokiu působí značné problémy. Toto město bývalo jedno z nejznečištěnějších na světě, ve městě jsou rozmístěny tabule s údaji o znečištění. Město bylo známo svým celoročním smogovým příkrovem, avšak v posledních letech se situace podstatně mění k lepšímu, za jasných dnů lze dokonce z některých míst spatřit horu Fudži. V Tokiu se ale nedá koupat, ještě kilometry od Tokia je znečištění pláží patrné.

Doprava. Tokio je hlavním japonským dopravním uzlem pro vnitrostátní i mezinárodní leteckou, silniční a železniční dopravu. Páteř dopravního systému v metropoli tvoří velmi rozsáhlá síť železnic a metra, která je vhodně doplňována autobusy, a jednokolejkami. Rozsáhlá síť vlaků(povrchového metra) byla vybudována v rámci modernizací před Olympiádou v Tokiu jako náhrada tramvají. Tramvajová linka byla ponechána pouze jedna v úseku několika kilometrů jako zajímavost.

Letecká doprava. V regionu Kantó se nachází dvě mezinárodní letiště. Přímo v Tokiu je letiště Haneda (羽田空港 Haneda kúkó, 羽田国際空港 Haneda kokusai kúkó, 東京国際空港 Tókjó kokusai kúkó), které se specializuje hlavně na vnitrostátní lety a na chartery, ale využívají ho také čínské aerolinie. Pro mezinárodní dopravu slouží letiště Narita (成田国際空港 - Narita kokusai kúkó), které se nachází asi 50 km na východ od centra Tokia v prefektuře Čiba.

Lodní doprava. V těsné blízkosti Tokia jsou také významné přístavy (např. v Jokohamě), odkud plují lodě do USA přes Tichý oceán a také do dalších zahraničních i japonských přístavů.

Tokijské metro je provozováno dvěma nezávislými institucemi: Odborem dopravy tokijské metropolitní vlády a společností Tokyo Metro. Je tvořeno dvanácti linkami, z nichž řada navazuje na povrchové tratě mnoha různých dopravců. Tato návaznost dala vzniknout tzv. „through-service“, kdy příměstské povrchové vlaky v určené stanici sjedou pod zem a dál pokračují jako vlak metra.

Silniční a hromadná doprava. Autobusovou dopravu zajišťuje odbor dopravy tokijské metropolitní vlády a soukromí dopravci. Existuje množství městských, regionálních i dálkových spojů, jejichž výchozím bodem jsou zpravidla velké železniční terminály, jako je nádraží Šindžuku nebo tokijské centrální nádraží. V Japonsku se jezdí vlevo, vlaky a metro také.

Individuální doprava. V Tokiu zajišťují z velké části také auta, která jezdí rovnými a kilometry dlouhými ulicemi. Aut je ale v Tokiu neúnosně mnoho, často více, než je kapacita silnic. Zácpy jsou na denním pořádku. Městská vláda se snaží situaci regulovat například tím, že nepovolí registraci nového automobilu, pokud majitel neprokáže, že má kde zaparkovat. Pod Tokijským zálivem se staví tunel, který má dopravu mírně zlepšit.

Samozřejmě zde existuje také taxislužba, která je proti hromadné dopravě podstatně dražší a má stejné neduhy jako ostatní auta a autobusy - zpravidla neunikne zácpám. Specialitou místních taxíků je automatické otvírání a zavírání dveří, které provádí řidič ze svého místa.

Železnice. Tokijská oblast je protkána jednou z nejhustších a také nejsložitějších železničních sítí na světě. Tokijské centrální nádraží je přirozeným výchozím bodem pro hlavní japonské dálkové tratě, a samozřejmě je také centrem sítě Šinkansen. Výjimečnou vlastností tohoto železničního systému je jeho silná integrace s podzemní dráhou. Některé příměstské vlakové soupravy na vybraných nádražích sjíždějí pod povrch a pokračují jako vlaky metra.

Městská a příměstská železniční doprava v japonské metropoli má z našeho pohledu charakter povrchového metra. Používají se zde výhradně elektrické článkové jednotky, a to ve velké rozmanitosti typů a stáří. Soupravy jsou udržovány v dokonalé čistotě i technickém stavu, a jezdí velice často a na čas - jízdní řád je rozepsán s přesností na sekundy.

Hlavní tratě, včetně nejvýznamnější linie Jamanote, spravuje společnost JR East, která je největší železniční správou na světě. Většina drah je ale provozována menšími železničními společnostmi, které se snaží JR East konkurovat, ať už kratší jízdní dobou, nižšími nebo žádnými příplatky či pouhou nižší cenou jízdenky. Největší z menších je Elektrická železnice KEIO.

Menší společnosti při stavbě svých železnic na počátku 20. století v mnoha případech volily jiný rozchod kolejí než tehdejší státní japonské železnice. Proto se můžeme setkat s několika rozchody kolejí: 1067 mm, 1372 mm a 1435 mm, což s sebou samozřejmě přináší nutnost, mít na nádražích pro každý rozchod kolejí separátní infrastrukturu.

Problémem tokijských železnic je jejich častá přeplněnost, zejména na nejdůležitějších linkách ve špičce. V některých stanicích dokonce existují placení „nacpávači“. Přeplněné soupravy pak potřebují delší čas pro výstup a nástup cestujících a vzniká tak zpoždění.

 

Náš poznatek z dnešního dne :

Ráno jsme přikotvili do Yokohamy. Je to zřejmě největší přístav na světě a ani jsme nestačili spočítat, kolik obrovských parkovišť plných aut na vývoz jsme míjeli, zrovna tak kontejnerové části přístavu s moderními jeřáby. Hned ráno jsme odjeli autobusem z přístavu do centra města k nádraží. Velmi jsme se podivili, že jsme zpočátku z tak ohromného města nepotkávali žádné lidi. Asi hodinu jsme si prohlíželi starou loděnici a až teprve po hodině se město začalo probouzet a pulzovat živým ruchem. Je neděle. Zpočátku vyběhli sportovci a majitelé pejsků, později se už začaly trousit po ulicích rodinky s dětmi, mnozí mířili k nádraží. Většina obchodů je zavřená. Prošli jsme centrem města, zřejmě nejkrásnější zástavbou, kde se prolínají moderní domy s historickými budovami. Snad největší atrakcí je hotel Ladmark Tower s výškou 296 metrů, u něho je v napuštěném doku historický čtyřstěžník Nippon Maru s muzeem a sousední suchý dok, který je přebudován na kavárnu a restauraci. Prošli jsme také zábavným centrem města, kterému vévodí obrovské ruské kolo s výškou 110 metrů a sousedící horská dráha. I pro malé děti je zde mnoho atrakcí, jako například historické řetízkové kolotoče s koníky a zvířátky. V Yokohamě se nám velice líbilo a byli jsme velmi natěšeni na dnešní odpoledne, kdy budeme poznávat Tokio autobusem. Vrátili jsme se na loď, naobědvali jsme se, trošku odpočali.

Odpoledne v 14,30 hodin jsme jeli autobusem do Tokia, cesta trvala asi 45 minut. Jak bylo dopoledne v Yokohamě poklidno, tak v Tokiu to byl pravý opak. Od průvodkyně jsme se dozvěděli, že právě v neděli jezdí Japonci s rodinami rádi na výlet právě sem a navíc je zítra japonský státní svátek, tak je volno delší a lidé relaxují trochu jinak než prací. Asi hodinu jsme projížděli městem, objížděli jsme císařský palác a největší tokijské pamětihodnosti. Škoda jen, že autobus nikde nezastavoval a většina fotek je focena přes sklo autobusu. Jediná zastávka tohoto výletu byla u vyhlídkové věže, která je 333 metrů vysoká. Všichni jsme se výtahem dopravili do prvního patra observatoře do výšky 150 metrů a odtud jsme také pořídili některé ze snímků. Dost jsme se divili, jak takové město z výšky vypadá. Že kromě výškových budov a staré zástavby je zde velmi mnoho hřbitovů, parků a vodních ploch. Viděli jsme také projíždět mnoho vlaků známých pod názvem „šikanzen“, vyznačujících se svojí spolehlivostí a přesností a vysokou rychlostí. Ve večerních hodinách, ještě dříve, než se město rozsvítilo nočními barvami, jsme se vrátili zpět na loď. V tomto případě nám to přišlo i vhod, protože jsme zrovna oba nemocní z klimatizace.

 

Náhledy fotografií ze složky Tokio, Japonsko

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář