Jdi na obsah Jdi na menu

Druhá plavba kolem světa – den dvacátý třetí

 Druhá plavba kolem světa – den dvacátý třetí 

Zajímavosti z Wikipedie : Dějiny kolonialismu část 3.

Mnohem více než na Ameriku se ale zájem koloniálních velmocí zaměřoval v 19. století na Asii a Afriku. Zatímco Španělé, Portugalci a Nizozemci v 19. století ustoupili spíše do pozadí, objevili se během 19. století noví aktéři kolonialismu: Belgie, Německo, Itálie, Japonsko a konečně i Spojené státy. Nicméně nikomu z nich se nepodařilo zpochybnit pozici Velké Británie, která v 19. století upevnila svoji nadvládu ve své nejvýznamnější kolonii - v Indii. Skutečností také bylo, že území, která nebyla ještě kontrolována (a tedy mohla být kolonizována) byla v 19. století malá. V podstatě se jednalo o oblast Afriky, kde mezi sebou soupeřily Velká Británie, Francie, Německo, Belgie a Itálie. V Asii se do hry přidalo ve druhé polovině 19. století také Japonsko, jehož koloniální expanze se zaměřovala na Korejský poloostrov a do Číny, což vedlo ke konfliktu s Ruskem. Spojené státy americké se zařadily ke koloniálním zemím na konci 19. století v souvislosti se španělsko-americkou válkou a ziskem Filipín a Kuby a dále s americkou politikou v Panamě či Portoriku. Soupeření o koloniální nadvládu bylo jednou z hlavních příčin první světové války. Je nakonec symptomatické, že jako výsledek porážky Německa došlo k odejmutí jeho kolonií ve střední Africe.

Meziválečné období je možné charakterizovat jako dobu největšího rozkvětu britsko-francouzského kolonialismu. Nicméně i tak kolonialismus směřoval ke své další, tentokrát konečné krizi, která se plně projevila po druhé světové válce. Symbolickým počátkem dekolonizace bylo dosažení samostatnosti nejvýznamnější britské kolonie Indie v roce 1947. Během 50. let 20. století zasáhla vlna dekolonizace oblasti jižní Asie, a to především francouzské Indočíny. Na začátku 60. let 20. století se dekolonizační hnutí rozšířilo do Afriky, kde během této doby vzniklo několik desítek nových států. Je nutné připomenout, že ke dekolonizaci docházelo v kontextu Studené války a jejího bipolarismu. Dekolonizace tak byla vnímána jako vytvoření mocenského vakua a obě soupeřící strany se snažily nově vzniklé státy a režimy dostat na svou stranu. Pokusy o tzv. hnutí nezúčastněných zemí, ve kterém byly vedle Jugoslávie zastoupeny největší dekolonizované země (Indie, Egypt, Kuba a mnoho dalších) stát mimo bipolární dělení světa nebyly úspěšné. V celé řadě případů USA nebo SSSR nepřímo i přímo zasahovaly do politiky v nově osamostatněních zemích (Kongo nebo Angola) a často také negativně narušovaly jejich vývoj. Dekolonizace a bipolarismus stály také za zrozením konceptu tzv. Třetího světa.

O významu kolonialismu svědčí, že statisticky bylo kolem roku 1930 celkem 84,6% povrchu planety Země kolonizováno jednou z moderních koloniálních velmocí. Pouze části Arábie, Persie, Afghánistánu, Mongolska, Tibetu, Číny, Siamu a Japonsko nebyly zahrnuty pod formální koloniální nadvládu.

Diskuze o významu, ale také dopadech moderního kolonialismu je velice komplexní problém. Naneštěstí do posuzování významu kolonialismu často zasahují různé ideologické pozice a snahy kolonialismus ospravedlnit či jej naopak očernit.

V 19. století byl kolonialismus pokládán za zcela legitimní formu civilizačního procesu. Evropané se tímto způsobem snažili ospravedlnit svou koloniální nadvládu a často zamlčovali její ekonomickou a exploatační roli, zdůrazňujíce misijní nebo charitativní politiky (zakládání škol a nemocnic, modernizace atp.). Civilizační mise sloužila jako hlavní argument v pozitivním vnímání kolonialismu. Tento argument není možné plně pochopit bez odkazu na dva další jevy, kterými jsou eurocentrismus a rasismus.

Evropané si díky koloniální expanzi vykonstruovali představu o nadřazenosti všeho evropského. Ve střetávání se nebo setkávání se s jinými kulturami a civilizacemi tak stavěli tu evropskou nejvýše a evropskou zkušenost pokládali za univerzální zkušenost. Kromě toho se od 16. století v Evropě začal objevovat koncept rasy, který hierarchizoval lidské jedince do několika skupin podle barvy pleti a dalších fyziognomických a kulturních kritérií. Během 18. století byl koncept rasy vědecky rozpracován a sloužil jako nástroj k ovládání a vykořisťování po celé 19. století a částečně také ještě ve 20. století. Rasismus a kolonialismus jsou jevy, které není možné od sebe oddělit.V této souvislosti je dobré připomenout také moderní otroctví a jeho význam pro kolonialismus.

Diskuze o významu kolonialismu je také významně ovlivněna rozdílnými zkušenostmi s kolonialismem v metropoli a v kolonii. Zatímco metropole má tendenci vidět v kolonialismu slavné období pro dějiny daného národa, v koloniích převažuje spíše negativní hodnocení kolonialismu jako exploatace, zvůle a příčin řady současných problémů. V posledních třiceti či čtyřiceti letech jsou největší koloniální metropole nicméně konfrontovány s důsledky kolonialismu například v podobě příchodu imigrantů ze svých bývalých kolonií, který vede k závažným celospolečenských a kulturním změnám v zemích jako je Velká Británie, Francie nebo Belgie. Tato konfrontace s koloniálním dědictvím vede v některých případech k revizi jeho chápání.

V globálním měřítku je význam kolonialismu naprosto zásadní. Řada autorů jako například James M. Blaut, André Gunder Frank, Janet Abu-Lughod a další poukazuje na skutečnost, že teprve objevení a kolonizování Ameriky bylo příčinou vzestupu Evropy (respektive západní Evropy), která byla doposud spíše periferii. Kolonizování Ameriky a vybudování transatlantického obchodu vedlo k možnosti prvotní akumulace kapitálu v Evropě a k její následné globální expanzi. Tito autoři tak ukazují na to, že to nebyla Evropa sama o sobě, co zaručilo její globální nadvládu. Stejně tak se v této souvislosti hovoří o tom, že to bylo setkání s druhým (neevropskou kulturou) v měřítku, které umožnil kolonialismus, jež vedlo k definování některých prvků evropské identity a Západu.

Význam kolonialismu je také diskutován v souvislosti s globalizací či světosystémem I. Wallersteina. V obou případech má kolonialismus nezaměnitelné místo, ale jedná se spíše o snahu o jeho (jakkoli kritické) interpretování z pohledu Západu.

Diskuze o významu a dopadech kolonialismu má zásadní význam v bývalých koloniích. Ve všech případech kolonialismus měl a má konkrétní politické, hospodářské a kulturní důsledky, které se ale značně liší podle zemí a kontinentů. Jedním z významných snah o obecné vysvětlení významu kolonialismu je tzv. teorie závislosti. V rámci této teorie se zdůrazňuje nerovné postavení kolonií ve vztahu k metropoli, které se promítalo a nadále promítá v postavení a možnostech bývalých kolonií v rámci světové ekonomiky. Vztah mezi (bývalou) kolonii a metropolí je charakterizován pomocí kategorii satelitu a metropole (Andre Gunder Frank) nebo periferie a jádra (I. Wallerstein). Ekonomicky se závislost projevuje v dělbě práce, ve které se kolonie zaměřuje na produkci primárních surovin pro metropoli. Metropole potom produkuje sekundární zboží: často se ale jedná rovněž o klíčové technologie. Vedle závislosti ekonomické je závislost kulturní a politická. Například v Latinské Americe (z její zkušenosti teorie vychází) došlo k tomu, že se ziskem politické nezávislosti byla moc přesunuta z koloniálních pánů na místní elity, které vytvořily politické oligarchie. Tyto elity byly často zainteresovány na pokračování koloniální obchodní výměny, jelikož z ní jako majitelé velkých statků, dolů atp. profitovali. Tato závislost politických elit byla ještě doplněna kulturními vazbami na Evropu, které byly také důsledkem evropského kulturního imperialismu a eurocentrismu. Kromě toho latinsko-americké oligarchie představovaly často kreolskou menšinu v těchto zemích, čímž docházelo k další reprodukci rasově založeného systému nadvlády. Další účastníci diskuze se pokusili o interpretaci důsledků kolonialismu v globálním měřítku pomocí pojmu nerovnoměrné výměny (uneven exchange) či nerovného rozvoje. K hlavním zastáncům této interpretace patří Afričan Samir Amin.

Obhájci kolonialismu argumentují přínosem pro kolonizované země plynoucím z rozvoje ekonomiky a politické infrastruktury nutné pro modernizaci a demokracii. Poukazují na bývalé kolonie jako Spojené státy americké, Kanada, Austrálie, Nový Zéland, Hong Kong a Singapur jako příklady úspěšného postkoloniálního rozvoje. Tyto národy však nereprezentují většinový trend postkoloniálního vývoje, protože jsou to ve skutečnosti národy původně evropských osadníků nebo obchodní města.

S kolonialismem je také úzce spojena problematika rozvoje. Teorie modernizace jako jedna z teorií rozvoje v 50. a 60. letech 20. století problém kolonialismu téměř ignorovala a navrhovala úzce západní recepty na dosažení rozvoje postkoloniálních ekonomik jako byly investice do průmyslu nebo sekularizace a demokratizace. Mnozí její kritici tak poukazují na její koloniální zakotvení, a to v tom smyslu, že užívala paternalistický a úzce eurocentrický pohled, který byl mocensky zabarven a napomáhal k udržení západní nadvlády i bez kolonialismu (neokolonialismus). Konečně se kritiky dočkala i samotná myšlenka rozvoje, založená opět na úzce západním, lineárním vidění času (směřování od-k) a skryté nadřazenosti všeho západního. V rámci této kritiky se hovoří také o problematizování chudoby, která se stala pro Západ problémem až během 40. let 20. století v souvislosti s inaugurační řečí prezidenta H.S. Trumana.

V neposlední řadě je významná kulturní kritika důsledků kolonialismu po dekolonizaci. V tomto ohledu se užívá také termín postkolonialismus. Kritikové kolonialismu jako třeba Frantz Fanon a Aime Cesaire poukazují na politické, psychologické a morální škody, které kolonialismus páchá. V této souvislosti se diskutují problémy jako je kulturní hybridita nebo problematika podřízeného tzv. subaltern studies. Další autoři (Anibal Quijáno) hovoří o rasistické podstatě globální dělby práce, kterou kolonialismu vybudoval a na které je postavena současná globální ekonomika. Edward Said zase připomenul, do jaké míry kolonialismus ovlivnil evropské vidění jiných kultur a civilizací i to, do jaké míry se na tomto v podstatě ideologickém zkreslení podílela evropská věda. Said tento jev interpretuje jako orientalismus. Neokoloniální a postkoloniální kritika dále poukazuje na přetrvání mechanismů západní nadvlády v bývalých koloniích a na odlišné prostředky této nadvlády než v koloniální minulosti.

Náš poznatek z dnešního dne:

Po třech dnech v Kapském Městě jsme před půlnocí zvedli kotvy a plujeme směrem k městu Port Elizabeth.

Tento dnešní den jsme se rozhodli využít k relaxaci za pomocí dárkového kuponu, který Luďa vyhrál v desetiboji. Od rána až do pozdního odpoledne jsme se koupali v teplém, jemně perlícím bazénu s masážními tryskami, používali různé sauny a následně odpočívali na vyhřívaných anatomicky tvarovaných lehátkách. Vzhledem k tomu, že ve spa bylo i ovoce a nápoje, ani jsme nešli na oběd a tyto procedury, s krátkých zdřímnutím po sauně, jsme opakovali celý den. Návštěvou tohoto „Royal Spa Bath House“ jsme ušetřili 70 USD. Podle ceníku, který jsme si tam vzali jsou veškeré služby – masáže, manikura, pedikura, kadeřnictví na lodi nesmírně drahé.

Dnes je opět galavečer a černobílý ples. V divadle měl výborné vystoupení americký zpěvák Zachary Winningham, který své písně z 60. a 70. let a country hity doprovázel s přispěním lodního orchestru na různé hudební nástroje – kytaru, piano, ukulele a foukací harmoniku.

Také jsme se těšili na černobílý ples, ale hudba nás nepřesvědčila. Je zajímavé, že na lodi je 6 profesionálních tanečníků, kteří mají za úkol tančit s osamělými ženami. Dnes se opět silně projevil velmi nepříjemný stav na této lodi, kterým je velký chlad z klimatizace v některých částech lodi a to zejména tam, kde se očekává elegantní večerní oděv – divadlo, restaurace, sál.

 

Náhledy fotografií ze složky Plavba kolem světa 2016


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář