www.ludahartl.cz - CESTOPIS „La Grace“ 2012 - přeplavba Atlantiku - Cestování a New York začátek dobrodružství

23. 4. 2012

Proplutí Atlantiku z Ameriky do Evropy nádhernou replikou

historické pirátské plachetnice z 18. století

„La Grace“, což znamená - „Puvabná“

DEN PRVNÍ - NEW YORK

Pondělí 23. dubna 2012 - 1.den, do konce zbývá 49 dní

Cestování a New York začátek dobrodružství

nalodění na La Grace za 7 dnů

Dnešní den pro autora tohoto deníku i jeho kamaráda Slováka Jaroslava Šlebody z Kežmarku zpod Tater byl významný, ale i hektický.

Musím konstatovat, že završil několikaměsíční přípravy nás obou účastníků, kteří si vytkli za cíl v letošním roce přeplutí Atlantiku na historické plachetnici ze Střední Ameriky do Evropy.

Tento pro nás významný den se sice píše od pondělí 23. dubna, ale začal mnohem a mnohem dříve. Totiž posledním období jsme oba byli v průběžném telefonním a emailovém styku, stále jsme pilovali a připravovali Jarkův příjezd z Kežmaroku do Valchova a místo plánovaného dřívějšího příjezdu k tomuto došlo až v sobotu 21. dubna ve večerních hodinách.

Jarek Šleboda, který si sám nechá říkat prozaicky JADRO je mladý slovenský cestovatel a dobrodruh, spisovatel, básník a především dobrý a kamarádský člověk. V „civilu“ si vydělává na obživu i na uskutečnění svých cestovatelských aktivit prací v oblasti grafického studia, tiskařské a vydavatelské činnosti. Právě pro jeho vlastnosti jsem si ho vybral jako mladšího nadějného kamaráda k uskutečnění tak náročné a dobrodružné cesty jako je přeplavba Atlantiku.

Mnohdy ho jeho práce a tato činnost pracovně vtáhne do pracovního úsilí tak, že nedostatek potřebného pracovního času nahrazuje prací „non stop“, což značí to, že pracuje stále, aby svoje slíbené zakázky zpracoval a mohl se vydat na dlouhou náročnou cestovatelskou aktivitu. A proto přijel autobusem do Brna z Kežmaroku až v sobotu večer.

Naše předstartovní „horečka“ se projevovala i tak, že následovní neděli jsme strávili cestováním autobusem do Vídně, kde jsme měli začít přeletem do prvního místa našeho pobytu New Yorku. Na letiště do Vídně jsme už dorazili odpoledne, nějakých 26 hodin předem odletem, protože jiný vhodný způsob a následné takové cestování jsem nevyřešil. Měli jsme štěstí, že v odbavovací hale na letišti jsme po celou dobu využili polstrovanou koženkovou sedačku, která nám pomohla překlenout tak dlouhou dobu čekání a dokonce i částečně jsme zde i vyspali.

Odlet z Vídně byl v pondělí 23. dubna v 6:25 hodin proběhl v pořádku, včetně odbavení našich těžkých zavazadel a odlétli jsme menším Airbusem asi pro 180 cestujících do Berlína trasou přes Prahu a Drážďany. Další komplikace v podobě odbavování a kontrol příručních zavazadel a dalšího čekání bylo v neútulné a přeplněné hale letiště Berlín, ale i tak jsme nastoupili do mnohem většího Airbusu, tentokrát pro více jak jednou tolik cestujících k přeletu do New Yorku. Let byl s leteckou společností Aier Berlin vcelku klidný, leč časově náročný. Přeletěli jsme několik časových pásem směrem na západ a přistáli jsme po poledni na obrovském letišti JFK. A zde začali počáteční problémy. Asi 2 hodiny jsme strávili dlouhým čekáním ve frontě na identifikaci nás turistů, kdy jsme byli skenováni nejen palců obou rukou, ale i ostatních prstů včetně povinného focení našich obličejů, kontroly elektronického víza ESTA a to proto, aby odhalili možného „teroristy“ hned v začátku a nedovolili jim vstoupit a navštívit USA,

Tato dlouhá doba měla za následek i to, že možná v poslední době jsme získali naše dobře zabalené zavazadla, které se právě odváželi někam, nebo třeba včasným příchodem jsme zamezili jejich ukradení.

Za 40 amerických dolarů jsme dobře organizovaným systémem žlutých taxíků se dostali k Jarkovým slovenským přátelům Beňovi a Dáši, kteří asi 25 roků střídavě žijí v USA a na Slovensku. Bydlí zde v typickém rodinném dřevodomku asi jako většina místních obyvatel tohoto města, dokonce z jejich 3 podlaží je kousek vidět Manhattan…… o této rodině by bylo možné napsat i knihu, jak nás srdečně přijali, jak nás pohostili, ale o jaké příjemné krajany vlastně jde.

Beňo, manželka i jejich děti si uchovávají svůj rodný jazyk, stali se sice američany, ale srdíčko i po těch letech stále mají pod Tatrami v Kežmaroku. Beňo je vlastně umělec- malíř, maluje nádherné obrazy podle svojí duše, citu a v jeho obrazech se promítají neskutečně kladné jeho osobní kvality s obrovskou láskou ke svému domovu, rodišti, přírodě, je citlivý a toto všechno se projevuje v jeho díle. Měli jsme možnost vidět jeho ateliér, obrazy a to má ještě v Kežmaroku svoji stálou galerii, do ní stále vozí překrásné nové další obrazy.

Beňo je opravdu velmi vzácný člověk, umělec a je mojí velikou ctí, že mám možnost takového člověka blíže poznat, bydlet u něj několik dnů, hovořit o běžném životě v Americe a Evropě, o vztahu člověka k přírodě, politice, ale i o běžných radostech i starostech lidí, poznal jsem v něm jeho mimořádně vyvinutou a citlivou povahu k životu, ke spravedlnosti, charitě, lidské pomoci a podobně.

A s pocitem nádherně prožitého tohoto prvního dne, který vlastně trval přes 30 hodin a možná snad i několik předešlých dnů jsme usínali s překrásným pocitem ve veliké dobře vybavené částečně podzemní místnosti hostů opravdu naplněni velikým dojmem.

Začátek byl tedy skvělý a jistě zajímavé bude i jeho pokračování a v to oba s Jarkem - Jadrem věříme. Chci opět naše rodiny, známé, přátele a příznivce o další naší misi zde v Americe, a poté i na palubě plachetnice „La Grace“ přes Atlantik informovat a snad se mi to i podaří.